Můj příběh - část II

Anorexie už ovládala můj život, ale ještě stále jsem neměla ani tušení o tom, co anorexie je. Rodiče, lépe řečeno mamka, taky nevěděli nic o poruchách příjmu potravy, ale všimli si, že jsem se změnila, je mi pořád zima a jsem strašně unavená.
Mamka zřejmě po poradě s mojí dětskou lékařkou usoudila, že se něco děje a vzala mě k psychiatričce. Bohužel musím říct, že to byl jeden z dalších lidí, kteří mě jen nějakým způsobem utvrdili v hubnutí. Na začátku byla má váha okolo 50 kg, postupně jsem ale za docházení na kontroly hubla a hubla. Až na nějakých 47 (?) kg. Pamatuji si, jak mi tato psychiatrička řekla "No, já myslím, že maminka je trošku přehnaně vyděšená, že to s tou anorexií nebude zas tak vážné. Ani váha není nějak kriticky nízká."
A co ve mě tento výrok způsobil? Já blbec jsem  musela začít podvědomě dokazovat, že mám problém! Asi to byla nějaká snaha o pozornost a dokonalost.
Pamatuji si, jak se mamka domluvila s jednou učitelkou na základní škole a já k ní musela chodit každý den svačit, na obědy jezdila mamka z práce (moje škola byla ve vedlejší vesnici). I přes veškerou snahu mého okolí jsem ale hubla. Ještě aby ne, je známo, že anorektičky jsou velice vynalézavé. Mamka například přijela s obědem, posadila mě s ním do jedné  místnosti, ale odešla za dveře popovídat si s kamarádkou. Něco jsem snědla, ale to, co šlo, jsem ukryla. Do kapes, ponožek, botů, za spodní prádlo... Ano, zní to strašně. Ale tohle anorektičky dělají.
S přibývající únavou, podrážděností a zimomřivostí opadával jakýkoli zájem o mé kamarády. Například když jsme se školou jeli na exkurzi nebo výlet, naše parta šla do restaurace na oběd. Asi 6 lidí okolo mě sedělo a jedli pizzu a já je pozorovala a ani mě v té době nenapadlo, že bych to udělala jinak, prostě jsem si nic neobjednala a jen tam tak seděla. Dnes si říkám, že většina z nich asi nebyli ti nejlepší přátelé, protože jinak by se mě aspoň jednou v životě zeptali, jestli se něco neděje, proč nejím, jestli nepotřebuji pomoct. Oni ale dělali, že je všechno v pořádku a tvářili se jakoby nic.
Těsně před nástupem do prváku na střední škole jsem odjela na asi 12tidenní pobyt v jednom léčebném zařízení. Nebyla to hospitalizace, pracovně to nazývali "tábor" a šla jsem tam dobrovolně. Těch, které tam jeli jako na tábor a měli úplně jiný režim než ti, kteří tam byli hospitalizovaní, bylo asi 5, včetně mě. Mohli jsme si brát své potraviny místo těch nemocničních, chodili jsme se sestřičkami na procházky, do obchodů, celkově to byl jiný režim. Jenže i tak to bylo děsivé. Nemocniční prostředí asi nemůže být příjemné pro nikoho. Sestřičky po nás i tak křičeli a říkali nám "mentálky". Odpočítávala jsem hodiny do konce pobytu. Když mě mamka vyzvedla, poprosila jsem ji, jestli by jsme spolu mohli zajít na oběd na pizzu. Ano, byla jsem rozhodnutá, že do takového zařízení se nechci už nikdy vrátit, nikdy! Poté jsem jela na seznamovací tábor prvních ročníků mé nové střední školy. Tam mě ale chytly střevní potíže, takže u mě k žádnému seznamování v podstatě nedošlo. Po příjezdu domů jsem poprosila mamku, jestli by mi mohla udělat na oběd její výborné pečené kuře s rýží. Tyto informace nemají žádnou váhu a důležitost, ale jsou to takové střípky, které se mi vybavují.
Začala jsem svačit v kavárně medovník, dala jsem si se svým tehdejším přítelem (první vážný vztah) popcorn v kině, na druhé večeře byla čokoládová tyčinka Kinder Maxi King a podobně. Zpětně po nějaké době jsem zjistila, že máma mi v té době do jídla přidávala Glukopur, proto mi v dnešní době dělá problémy jí věřit a chci si jídlo chystat a vařit sama.
Když jsem se vrátila z onoho zmiňovaného "tábora", váha ukazovala 43 kilogramů. Po příjezdu došlo docela rychle k přibrání. Chtěla jsem si udržovat nějakých 50-52 kg. Nechtěla jsem se vážit, ale mamka chtěla mít jistotu, že nehubnu, takže k vážení docházela, já to číslo ale vědět nechtěla. Ovšem nedalo mi to a mamky jsem se pak zpětně vždy zeptala, kolik že vážím. Po nějaké době jsem zjistila, že mi lže. Váha ukázala, myslím, 54 kg. Pro mě hrůza. Hrůza a zděšení z toho, že svou váhu nezvládám.