Rozhovor s Janou

ROK 2010

Sbírám materiály o mentální anorexii a jedu do Brna za čtyřiadvacetiletou Janou. Schůzku máme u ní doma. Když dorazím v 9:30 hodin, bude si se mnou hodinu povídat. Udělá si na mě čas mezi svými dvěma pečlivě naplánovanými jídly. V devět ráno snídá. V 10:30 si musí začít připravovat přesnídávku, aby ji snědla přesně v jedenáct hodin dopoledne…

Jana je zesláblá, téměř nevychází z domu svých rodičů a delší než hodinovou námahu by stejně nezvládla. Je teprve půl roku po propuštění z jednotky intenzivní péče, kam byla převezena, když při 173 centimetrech vážila necelých 34 kg.

Zvoním. Na rozhovor jsem se pečlivě připravovala. O nemoci jsem nastudovala všechno, viděla fotky pacientek na internetu, takže bych neměla být zaskočená. Při skutečném setkání s anorexií se mi však podlamují kolena. Snažím se dostat pod kontrolu svůj vyděšený výraz a nasadit povzbuzující úsměv. Trošku se mi třese ruka, když Jana vystřelí na přivítanou tu svoji. Vážně jí nerozmačkám ty kůží potažené kostičky, když stisknu?

Chce se mi brečet. Chtěla bych Janu obejmout a donekonečna jí opakovat, že všechno bude zase dobré. A to ji vidím poprvé v životě. Navíc v momentě, kdy už je z toho nejhoršího venku. Jak asi museli trpět rodiče, když sledovali, jak jim anorexie zabíjí dceru?

Kdy jsi začala hubnout a proč?

V osmnácti jsem musela brát léky, po kterých jsem strašně ztloustla. Nebyla jsem spokojená sama se sebou, a tak jsem začala držet dietu.

Jakou?

Vlastně jsem postupovala velmi zdravě. Nejprve jsem vyřadila sladkosti. Ale pak také chléb a postupně i všechny přílohy. Ubírala jsem a ubírala. Po necelém roce jsem jedla jen jeden vařený květák denně.

Žila jsi s rodiči. Copak si nikdo ničeho nevšiml?

Samozřejmě že si všimli. Drasticky jsem hubla. Ale stále jsem měla po ruce nějakou výmluvu, proč s nimi zrovna teď nebudu stolovat.

Zeptala bych se, jaké výmluvy jsi používala, ale bojím se, aby se z toho pro někoho nestal návod… Takže hubla jsi rodičům před očima. Snažili se tě přesvědčit, abys více jedla?

Nedělali nic jiného.  Rodiče, sestra, ale i její muž na mě stále naléhali, zkoušeli mě přesvědčit abych jedla. Po dobrém i po zlém. Nezabíralo nic. Ani když jsem viděla brečet svého otce. Nutili mě do jídla, a tím pádem se z nich stali moji nepřátelé! Slibovala jsem, že brzy začnu jíst a naberu všechna ztracená kila. Přitom jsem věděla, že lžu. Že jíst nezačnu, protože přibrat je ta poslední věc na světě, kterou chci.

Nádherně tu voní  nějaká pečeně od maminky. Takhle to tu muselo vonět denně. Vážně jsi neměla ani chuť?

Měla jsem panický strach z jídla! Nevím jak ani kdy přesně se to stalo, ale už jsem neviděla svou oblíbenou svíčkovou, jen obrovské a nebezpečné množství kalorií. Dokázala jsem si vsugerovat, že je to pro mě škodlivé a že musím odolat.

K tomu je potřeba obrovská vůle!

Ano. Vůli jsem měla opravdu obrovskou a byla jsem za to na sebe pyšná. Byla jsem pyšná, že dokážu odolat úplně každému jídlu. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že moje pevná vůle nejíst je to jediné, co mi ze života zbylo. Už jsem neměla sílu chuť ani energii jít se bavit s kamarády. Zůstávala jsem doma se svou jedinou kamarádkou. Se svou vychrtlostí. Bála jsem se že když ztratím i ji, ztratím všechno. Díky pevné vůli odoláváte jídlu, abyste byla hubená. Když jste hubená , ztratíte sílu na normální život a tím i kamarády, práci a všechno ostatní, ale máte tu hubenost… Začarovaný kruh, z kterého je velmi těžké vystoupit.

Až jsi musela být převezena na jednotku intenzivní péče…

Vážila jsem necelých 34 kilo. Byla mi stále zima a permanentně jsem se třásla. Ten třes mě strašně vyčerpával. Měla jsem všude otlačeniny od toho, jak jsem ležela jen na svých kostech… Všechno se odehrávalo v takovém divném snu. Výkřiky lékařů a sester, kteří se mi snažili zachránit život, ke mně doléhaly ze strašné dálky. Věděla jsem, že smrt asi přijde každou chvíli, ale nebránila jsem se. Nemohla jsem. Umřít mi přišlo jako docela dobrý nápad.

To je tak smutné. Jak se zachraňují na smrt vyhublí lidé?

Mně okamžitě zavedli nasogastrickou sondu s umělou výživou. Po nějaké době se ta mlha, která mě obklopovala, začala pomalu zvedat. První pocit, na který si pamatuju, byl pocit štěstí z toho, že stále žiju! Ten trval jen krátce. Vystřídalo ho zděšení z poznání, že se na oddělení podává jídlo, které jsem v puse neměla několik let. Rohlíky, omáčky, sladká jídla.

Jedla jsi to?

Ne! Ale dostávali do mě kalorie přes tu sondu. Chápete? Položili mě na postel. Ládovali do mě jídlo. Přišlo mi to neslýchané. Chtějí, abych přibrala! Chtěla jsem okamžitě podepsat revers! Lékařka mi vysvětlila, že následkem hladovění jsou moje životní funkce v takovém stavu, že si ponesu trvalé následky celý život a pokud požádám o revers, nařídí mi pobyt v nemocnici soudně. Přijaté kalorie mi pomalu nastartovaly  mozek a já začala chápat, že se mi tu snaží pomoct a že bych měla spolupracovat.

Pochopila jsi tehdy, že nedržíš žádnou „dietu“, ale že jsi nemocná?

Nejprve to pochopila moje rodina. Asi pro ně bylo těžké přijmout fakt, že to nedělám schválně. Že jsem se stala rukojmím mentální anorexie. Pochopila jsem to i já. A začala jsem se léčit.

Co to znamená?

Každý asi musí začít jinde. Je to složitý vnitřní proces. Já musela přesvědčit sama sebe, že extrémní vyhublost ze mne nedělá výjimečného člověka. Že silná vůle, kterou mám, opravdu výjimečná je. A že ji musím využít k vlastnímu přesvědčení, že žít rovná se jíst. Donutit se věřit, že když budu jíst, budu mít zase sílu a energii dělat normální věci. Jít do kina.

Nebo si najít kluka…

To byla ta nejsilnější motivace. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Hezký vztah. Muže, který by mě měl rád takovou, jaká jsem. Jenže anorexie mi poškodila tělo tak moc, že jsem v invalidním důchodu a otěhotnět asi nebude lehké. Je to jediná věc, která mě drží, abych se nepropadala zpátky.

Kolik teď vážíš?

Nevím přesně. Myslím, že mám tak kolem 40 kilo. Vážit mě může jen moje ošetřující lékařka. A ta to dělá tak, abych svou váhu neviděla. Kontroluje mě v pravidelných intervalech, aby bylo jasné, že neustále přibírám.

Stanovila lékařka nějakou váhu, které bys měla dosáhnout?

Nejde o váhu. Jde o to, aby tělo bylo zase funkční. Takovým ukazatelem, že je všechno v pořádku, je menstruace. Většinou se čeká na ni.

ROK 2012

Musely uplynout dlouhé dva roky, než Jana začala nad anorexií vítězit. Dnes se potkáváme v pražském ateliéru při focení této módní story a obálky přílohy Ženy a život Proměny.

Vypadáš výborně!

Myslíte tím, že už nevypadám jako kostra? Máte pravdu. Cítím se dobře. Jím. Ale stále nemenstruuji, takže moje uzdravení je sice na dobré cestě, ale u konce ještě ne.

Co se za ty dva roky všechno stalo?

Pamatuju si na slib, který jste mi dala, že když přiberu, budu se fotit do časopisu. To byla velká motivace. Nadšení trvalo půl roku. Zvyšovala jsem si dávky jídla. Pak přišla krize. Nepřestala jsem jíst úplně, ale jídlo jsem zásadně omezila.

Proč myslíš, že přišla krize?

Je to stále ta samá písnička. Když dosáhnu nějaké vyšší váhy, tak se leknu.

Co je to vyšší váha?

Nemám na mysli nějaké konkrétní číslo. Poznám na oblečení, že jsem najednou přes jakousi „čáru“, kterou jsem si v hlavě asi stanovila. Dostanu paniku a omezuju jídlo. Naštěstí už nejsem ve stavu, kdy bych přestala jíst úplně. To by mi strach nedovolil. Na jipku bych se zpátky dostat nechtěla.

Chválí tě paní doktorka?

Nechválí. Přestože už vypadám zdravě, mám jen tři procenta tuku a to je vzhledem k mé postavě opravdu málo. Měla bych mít procent alespoň patnáct.

Máš jen tři procenta tuku v těle a omezuješ se v jídle?

Ráda bych řekla, že jsem úplně vyléčená, ale s anorexií je to stejné jako s ostatními závislostmi. Nikdy se jí úplně nezbavím. Budu s ní muset bojovat celý život.

Jakou máš taktiku?

Důležité je zaměstnat hlavu něčím jiným, než počítáním kalorií. Mentální anorexie je nemoc, která vás stále nutí přemýšlet nad jídlem, řešit jídlo. Přestože jsem v invalidním důchodu, brzy budu chodit do práce. To bude velká změna. Moc se těším, že naruším ten zajetý stereotyp. Bude to další krok, který mi v boji s anorexií pomůže. Mám sílu, energii, zase žiju, chodím se bavit. Po strašně dlouhé době zase vedu normální život.

Stále toužíš po miminku?

To chci ze všeho nejvíc! Hezká rodina, děti, hodný a ohleduplný muž vždycky byli a budou mojí motivací číslo jedna. A teď mám k dosažení vysněného cíle blíž než kdy jindy. Mám totiž přítele! Už spolu bydlíme a on je takovou mojí pojistkou, že do toho zase nespadnu. Jeho obdiv k tomu, jak jsem si vybojovala svůj život zpátky, jak se nevzdávám a každý sen se znova pouštím do boje s anorexií, je nesmírně motivující. Kéž by stačilo jen chtít a snažit se. Bojím se ale, že tak jednoduché to zase nebude.

Zdroj: Žena a život