Jak jsi od doby, kdy trpíš PPP, řešila návštěvy doktorů, lékařské zákroky atd...? Nebála ses, že by tě zavřeli do nějaké léčebny? Nebo že by rodičům prozradili tvou váhu?
Jak určitě víte, u každého lékaře máte vy, jakožto pacient, svoji kartu, kam se zapisují veškeré nemoci, zákroky, očkování, problémy. Takže není až takový problém, aby si jednotliví lékaři předali informace.
Moje dětská lékařka, ke které jsem chodila do letošního roku, o mé anorexii věděla. Je to taková ta typická vesnická doktorka a docela dost se přátelí s mojí mamkou. Letos mi ale řekla, že si musím najít obvodního lékaře, jelikož už na to mám věk a jelikož jsem měla tak nízkou váhu, že za mě nechtěla nést zodpovědnost, kdybych najednou zkolabovala nebo se mi něco stalo.
Má obvodní lékařka o mé nemoci také ví, opět si je docela blízká s mojí mamkou, která jí o všem řekla. Nezlobím se na ni ale, protože díky tomu, že ví o mé anorexii, zná původce mých ostatních zdravotních problémů a posílá mě na různá vyšetření a léčby, například ohledně otékání nohou a podobně.
V podstatě všichni mí lékaři o mé nemoci vědí, zakrývání a utajování jsem už vzdala, stejně se to vždy provalí.
Co se lékařských zákroků týče, nikdy jsem neležela nebo nebyla v nemocnici skrze nějakou operaci či zlomeninu, v podstatě jen pouze skrze anorexii a její dopady - otoky, totální únava, omdlévání a podobně.
Co se léčeben týče, do svých 18 let jsem si nějak neuvědomovala to jejich možné riziko. V anorexii se střídala špatná a lepší období, hubnutí a přibírání (i když to v podstatě jen jednou za celých 5-6 let), ale nikdy jsem na tom nebyla tak hrozně, aby jsme (celá rodina) uvažovali o léčebně. Až na konci třetího ročníku SŠ jsem se sama rozhodla dobrovolně podstoupit léčbu ve specializované léčebně, což se vůbec nevydařilo, ale o tom jindy. Jakmile jsem ale oslavila osmnácté narozeniny, jako by se něco zlomilo, a aniž bych si to uvědomovala, žila (a hubla) jsem s tím, že už jsem plnoletá a rodiče mě nemohou nikam nechat zavřít. Dnes už mám za sebou hodně zkušeností, a také už bohužel vím, že lékaři to udělat můžou a klidně udělají. V našem státě totiž není problém tzv. detence, tedy stav, kdy se lékaři rozhodnou zavřít vás do nemocnice či jiného ústavu nedobrovolně, aniž by jste chtěli a i přes to, že tvrdě odmítáte. Nikdo se s vámi nebaví. U mě tak rozhodli po lékařském konziliu, kdy se lékaři shodli, že mám tak nízkou váhu, že se ohrožuji na životě. Já sama pobyt v nemocnici odmítala, ale nebylo mi to nic platné. Těchto postupů se bojím dodnes a asi ještě dlouho budu, protože to, co detenci provází, je opravdová bezmoc. Lékaři vás neposlouchají, sestry vás neposlouchají, většinou se k vám chovají spíš ošklivě. Často vás nechají celý den ležet s tím, že za vámi brzo přijde doktor a odpoví vám na všechny vaše otázky, nebo vám aspoň řekne, co je nového ve vaší léčbě, či jak se rozhodlo v dalším postupu. Ale nikdo nepřijde...
A k poslední části otázky - prozrazená váhy rodičům. Naštěstí ještě existuje lékařské tajemství a pokud si to plnoletý člověk nepřeje, nemůže lékař sdělit komukoli známému nebo z rodiny jakékoli informace o vašem zdravotním stavu, tedy i samotnou váhu. Tohle si moc dobře uvědomuji. Na druhou stranu, pokud si to sami neohlídáte, nepočítejte s mlčenlivostí. Já samotná jsem váhu doma poslední asi 2 roky neřekla, nechtěla jsem. Mamka ani taťka tedy moji váhu nevěděli, ale poté, co jsem byla zavřena do nemocnice, za mnou rodiče jezdili, ale i když jsem už byla plnoletá a lékaři měli vše řešit se mnou a ne skrze rodiče, nebylo tomu tak, a oni sami nevěděli, že mí rodiče neznají moji váhu, takže došlo k "velikému odhalení" jen tak, v běžném rozhovoru rodičů s lékaři.
Určitě ale máte právo na to, říct "Nechci, aby jste sdělovali informace o mém zdravotním stavu/moji váhu mým rodičům." Jak ale zajistíte, aby si to všichni lékaři a nemocniční personál předali, je jen na vás a často na to nejde spoléhat.
Žádné komentáře:
Okomentovat