29 ledna 2013

Můj příběh - část IV

V roce 2012 mě čekala maturita a přijímačky na vysokou školu. Obojí jsem zvládla, ale dodnes v podstatě nechápu jak. Maturitní učení od rána až do večera bylo velice vyčerpávající, měla jsem pauzy jen na jídlo (tenkrát to ještě bylo pouze dvakrát denně). Naštěstí jsem maturitu udělala a na vysokou školu na můj vysněný obor jsem se taky dostala. V podstatě se mi tak nějak nepozorovaně splnil sen. Nikdy jsem si nevěřila, nevěřila jsem tomu, že dokážu udělat maturitu.. dokázala.
Jak už padlo v otázkách a odpovědích, dnes mám vysokou školu na rok přerušenou, díky bohu za známosti, jinak by mi to asi nedovolili, přerušení prvního ročníku se na mojí fakultě dovoluje jen ve výjimečných případech. Na jednu stranu je to dobře, protože moje tělo to jednoduše při 25 kilech nezvládalo, jak jsem si stihla otestovat první tři týdny letního semestru, na druhou stranu se teď doma každodenně nudím, protože není do čeho píchnout. Už se do školy moc těším.
Jak ale došlo k rozhodnutí přerušit školu? Vždyť to je něco, co vás může nějakým způsobem celoživotně ovlivnit, či dokonce poškodit. Povím vám, co se mi přihodilo.
Snad někdy v říjnu začala škola, vysněný obor, město, bydlení v bytě, který mi hradil táta. Zkrátka takový splněný sen! Jenže nájem se měl začít platit až od určitého data, takže jsem do školy musela prvních 14 dní dojíždět. V té době váha ukazovala 25 kg na 164 cm. Já ale žila v nějaké mlze a nepřipouštěla si, že "jde všechno do kytek". Začala jsem mít problémy s otoky, které se vytvářeli v obličeji a naprosto nejvíce na nohách, mívala jsem lýtka, na kterých nešli najít kotníky, jak byly oteklé. Nevěděla jsem, co s tím a trápila se. V důsledku nulového množství svalové hmoty, otoků a osteoporózy mi dělalo problém chodit. Musela jsem začít chodit o berlích a v plánu bylo pořídit ve specializované prodejně francouzskou hůl. K tomu ale nestačilo dojít. Uběhlo prvních 14 dní školy, kdy pro mne byl největší boj dne vyškrábat se do schodů k mé učebně, všichni se na mě dívali, s berlemi mi to moc nešlo a tak jsem všechny za sebou zdržovala a celkově jsem asi dost poutala pozornost. Třetí týden přišlo konečně nastěhování do bytu. Celý týden se mé tělo a tím pádem i psychika trápily oteklýma nohama. Až přišel den D. Byl v podstatě obyčejný jako každý jiný. Až na  to, že jsem měla kontrolu u mé psychiatričky. Rodiče už u ní hodně dlouho nebyli a tak si s ní taky zase jednou chtěli promluvit, šli tedy se mnou. V podstatě už to mi bylo divné, protože otec se do těchto věcí nikdy neangažoval. Má doktorka šílela, neustále mi opakovala, že bez hospitalizace to NEMÁM ŠANCI dokázat. Že vidí, jak pomalu mrkám očima, i když to sama nevnímám, že to je  způsobené zpomaleným srdcem, že se mi může kdykoliv zastavit, že neznáme dne ani hodiny, že bojuji o život. Snažila se mi změřit tlak, prvně normálním tlakoměrem, po neúspěšném pokusu tím dětským, ale taky bezúspěšně. Mimochodem, teď mívám tlak 98 na 56. Upřímně, dost mě její řeči vyděsily. A koho by taky neviděsily, že..
Rodiče mě poté odvezli do bytu a jeli domů. Večer jsem si psala s mamkou přes facebook, to my tak děláme, když máme něco, co nedokážeme vyslovit. Moje zděšení z otoků, ze smrti a vůbec všeho bylo tak veliké, že jsem jen brečela a řekla to mamce. Ta neváhala a přijela za mnou, protože, jak napsala, má taky strach a potřebuje mě obejmout. Než přijela, byla jsem už tak psychicky hotová, že se u mě v hlavě vytvořilo rozhodnutí, jet skrze oteklé nohy do nemocnice. Mamka přijela, řekla jsem jí o tom, přijel i otec a jeli jsme na urgentní příjem. Jenže.... rodiče si tak nějak mysleli, že nejedu jen skrze otoky, ale že chci konečně něco dělat s mou anorexií. Přes noc jsem zůstala na urgenci, zavedli mi kapačku a "spala" jsem v místnosti asi 3x2 metry, kde byla zima jako na Sibiři.
Další 2 dny docházelo k neustálým přesunům z jednoho oddělení na druhé. Na interní klinice jsem po několika dnech a úspěšném odstranění otoků chtěla jít domů, jenže všichni doktoři by mě nejraději jen viděli, jak přibírám a nic nedělám. Rozhodla jsem se odejít na reverz.. Jenže se stalo něco, co mě opět na delší dobu psychicky odrovnalo - doktoři kvůli mě svolali konzilium, kde se sešlo mnoho různých odborníků a sester a ti rozhodli, že má váha je tak nízká, že se ohrožuji na životě a nemůžu o sobě rozhodovat a tedy odejít na reverz. Převezli mě na oddělení psychiatrické kliniky a detenovali mě. Co znamená detence? Že vám soud nařídí pobyt v určitém zařízení a vy s tím nemůžete nic dělat. Skončila jsem na měsíc na psychiatrické klinice, kde bylo moje propuštění limitováno splněním pro jiné banálního úkolu - přibráním na 30 kg.

7 komentářů:

  1. Jak píšeš, že ti to soudně nařídili.. uvědomuješ si, že ti vlastně zachránili život?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jen se nevzdávej, věřím, že to zvládneš. Jsi silná a silnější než ta zlá nemoc, která tě připravila o kamarády, vztah s rodinou i obor na škole. Porazíš ji a budeš si zase užívat plnohodnotně života. Určitě to zvládneš!

      Smazat
  2. A jak si to představuješ dál? Vidíš sama že doma pokroky neděláš, to se chceš dál jen "poflakovat" doma? (nemyšleno ve zlém)

    OdpovědětSmazat
  3. Hrozně mě mrzí, že se někdo trápí tak jako Ty :( Netušila jsem, že Tvá váha byla tak nizoučká! Prosím Tě, bojuj!

    OdpovědětSmazat
  4. Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli se teď cítíš fyzicky i psychicky líp oproti době, kdy jsi vážila 25kg?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. http://lszan.blogspot.cz/2013/01/citis-se-ted-fyzicky-i-psychicky-lip.html

      Smazat

Archiv článků