26 ledna 2013

Můj příběh - začátky

Protože se na blogu docela často objevují prosby, abych napsala více o sobě a své minulosti, rozhodla jsem se tedy sesmolit nějaké to povídání o mém životě před a s anorexií. Období po anorexii ještě nenastalo.

Byla jsem normální mladá holka z dobré rodiny. Nikdy jsme nebyli milionáři, ale nikdy jsme také nebyli chudí. Mám dva starší sourozence, kteří mě měli vždycky rádi a já je taky. Jenže jsou o dost starší, a tak nastala doba, kdy se z našeho domu odstěhovali a já zůstala s rodiči sama. Tím pádem jako bych byla jedináček. Myslím, že to je jedna z věcí, která zapříčinila moji anorexii. Není třeba si něco namlouvat - často jsem dostala to, co jsem chtěla, prachsprostý rozmazlenec, tatínkův a maminčin mazánek.
Vždycky jsem ale od rodičů slýchávala, že mám tlustá stehna a lýtka, ale že za to v podstatě nemůžu, protože mě k tomu předurčili předkové z mamčiny rodiny. Nejšílenější věta, kterou dodnes nenávidím a už asi vždy budu, zněla "Ty máš pusenku jak melounek!" Narážky na mou kulatou a oplácanou hlavu byly docela časté.
Anorexie většinou nemá jeden spouštěč. Ani u mne tomu nebylo jinak. Pamatuji si ale, jak mi jednou bratrův kamarád napsal na ještě tehdy populárním ICQ, že na mě jde poznat, že ráda jím. Poznámky rodičů, sourozenců a tento "skvělý" kamarád byly asi spouštěči. Vzpomínám ale i na to, že jsem se nevážila. Váhu jsem nijak neřešila, v mém životě byly jiné, důležitější věci, žila jsem si takový ten správný teenagerský život (i když nikdy na mě nepřišla taková ta klasická puberta, kdy si totálně nerozumíte s rodiči a bouříte se při každé příležitosti, rodiče se mnou vždy jednali jako s dospělou). Do deváté třídy základní školy byla moje váha něco nepodstatného. Až na nějaké prohlídce (asi 15tileté) mě má doktorka zvážila a váha ukázala 56 kg. Lekla jsem se. Nad váhou jsem do té doby nějak moc nepřemýšlela, ale asi někde v hlavě existovaly odhady, kolik bych asi tak mohla vážit, a 56 mezi těmito odhady nebylo. Doktorka se mě ptala na různé věci, jestli mám menstruaci, jestli mě něco nebolí a podobně, a taky se mě mimo jiné jen tak zeptala "Váhu si asi hlídáš, to není problém, že?" Trochu zděšená jsem jí odpověděla něco jako "Připadá vám to tak?"
Více jsme se o tom ale nebavily.
Další věcí v té době byla moje tehdy nejlepší kamarádka. Vždycky byla štíhlá. Sice malé výšky, ale hubená. Blondýna s modrýma očima a rovnými vlasy. Můj sen. Nikdy mezi námi ale nebyla nějaká závist! Jenže ona začala trénovat kvůli přijímačkám na střední školu, kde bylo potřeba dokázat taky určitou fyzickou úroveň. Běhala, jezdila na bruslích, dělala doma sedy lehy a psala mi  na ICQ, kolik jich udělala. Taky mi psala, co jí a já se jí třeba zeptala "No a co sis dala pak, na večeři?" a ona odpověděla, že si teda myslí, že toho už bylo až až, ne tak, aby si ještě dávala večeři.
Tohle všechno nahrálo "mojí" nemoci, která přicházela pomalu, potichu a plíživě.
Všimla jsem si, že mi "něco" teče přes pás u kalhot. Mamka uznala, že vidím správně. Chtěla jsem tedy zhubnout. Tehdy nějaké diety, hubnutí, kalorie, pravidelné cvičení aj... šly úplně mimo mě.
Když si představím, čím jsem chtěla zhubnout, rozesměje mě to. V podstatě nedošlo k ubrání. Asi spíš nějaké osvětě jídelníčku. Například na svačinu Activia jogurt s Emco sušenkami. Netušila jsem, že to má více kalorií, než kdybych si dala nějaký oplatek... v té době ještě ne.
Poté ale nastoupil těžší level. Když byla na něco chuť, šla jsem, vzala si to, ale uprostřed kousání si uvědomila, že to vlastně nechci a chci zhubnout, tak to skončilo v koši.
Postupně moje tělo ztrácelo sílu a energii. Bylo léto, krásný teplý den a já ležela v obýváku pod dekou. Mamka začala být podezíravá, ale v té době ještě nikoho nenapadlo něco jako porucha příjmu potravy.
Jídlo čím dál častěji končilo ukryté v sáčcích, taškách, kabelkách..

Chtěli by jste pokračování? Co se Vám na článku líbí/nelíbí? Co by jste se chtěli dozvědět?

4 komentáře:

  1. Líbí!!! :) A určitě bych se chtěla dozvědět víc! Třeba jak dlouho jsi nemocná? A jestli jsi někdy bojovala s přejídáním? :) Moc děkuji za komentář! :) Myslím, že se mi celkem daří přibírat...mohla bych mít tak už kg nahoře :) Jinak vím, že ty bonbony nejsou žádná kvalitní potraviny...ale myslím, že až na to jím celkem hezky:) Zeleniny spousta, ale teda nejím...to je asi nějaký můj anorektický blok...Pevně doufám, že se to všechno zlepší! Jak se Ti jinak daří?

    OdpovědětSmazat
  2. Určitě se svým příběhem pokračuj, ráda si přečtu další díly. Píšeš moc hezky :)
    Tak ať se daří :)

    OdpovědětSmazat
  3. pokračovanie poprosím, veľmi rada dočítam :)

    OdpovědětSmazat
  4. Teeda...kdyby tihle lidé v tý situace věděli, co dělají...jenže o tom život je...často si neuvědomujeme, co děláme a co tím zapříčiníme...

    OdpovědětSmazat

Archiv článků