24 února 2014

To Ber or Not To Be

…..A pak jsem tam přišla… nebo spíš dojela, přivezli mě sanitkou.
Chůze jsem nebyla schopná, tak mě posadili na křeslo a odvezli do pokoje. První den a noc byli nejhorší. Pokoj, nebo spíš pokojíček, byl malinký. Na každé straně stála jedna postel. První měla síť, druhá připínací kurty…na blázny… tam jsem ležela já. Ale nepřikurtovali mě. V rohu nade dveřmi se na nás dívala kamera. A čtvrtá poslední věc v místnosti byla…záchod. Byl to záchod? Já vám nevím, jestli se dá plastové židli s dírou na kýbl říkat záchod. Celý den a noc jsem měla kapačky. Mohla jsem vylézt jen na jídlo. Rodiče mi museli dovézt teplé papuče s kožešinou, klasické otevřené jsem měla zakázané, to kvůli zahřívání nohou. Když jsem šla po chodbě směrem do jídelny, první dny mne podpíraly sestřičky. Později jsem mohla chodit sama, ale musela jsem se držet madel na zdech. Divně se mi chodilo. Jako byste místo nohou měli dvě tyčky. V jídelně byly dřevěné židle. Musela jsem si nosit polštářek, abych si mohla sednout. Můj život se skládal ze tří stanovišť: postel-jídelna-koupelna. Když jsem přibrala prvních pár set gramů – kil, volala jsem mámě a brečela. Radostí. Poprvé v životě jsem měla radost z růstu mé váhy…..
aneb útržkovité vzpomínky z nemocničního pobytu v listopadu 2012.
Dnes… Je to každým dnem zase horší… ne hubnutí, ale psychika… Včera mě poprvé asi po roce zase přepadla myšlenka na sebevraždu. Vlastně si to už ani moc nepamatuji. Jen vím, že mi v hlavě lítaly myšlenky o tom pověstném „Být, či nebýt.“
Každý večer ulehám s tím, že dnes už se vážně potřebuji vyspat, protože každodenních max. šest hodin spánku je pro mě málo. A každou noc to dopadá stejně. Ležím a přemýšlím. Poslouchám své tělo. Cítím, jak tam mě bolí, tam mě škrábe, tahá, teď se klepu a teď nemůžu najít normální polohu, a tak si pod hlavu dávám polštář navíc, aby se mi lépe dýchalo. Každý týden objevuji nové příznaky. Jednou je mi špatně od žaludku, podruhé mě po cvičení bolí od srdce až do levého ramene. Potřetí mě bolí žíla na ruce. Dnes mi při dýchání chrčí pod žebry. Každou noc přemýšlím. Jdu si lehnout v 11, usínám o půl 4. Ležím se strachem. Zkoumám svůj dech. Je normální? Proč mám dnes takovou migrénu? Musím omezit ten kofein… Až vyčerpáním usnu. Ráno se probudím a mám strašnou bolest v ledvinách. Jdu rychle na záchod. Byla jsem tak vyčerpaná, že mě ani potřeba neprobrala, mám v sobě snad dva litry tekutiny…
Ano, jsou chvíle, kdy je mi docela fajn. Ráno si musím vyžehlit vlasy a namalovat se, protože to vypadám aspoň trochu hezky. Ne, hezky ne… spíš… méně hnusně. Je mi fajn, když cítím, že jsem nepřibrala, že mě bunda neobepíná víc než včera. Je mi skvěle, když se můžu přecpat jídlem, které vyplivuji, protože kdybych snědla celou tu tašku, co jsem si nakoupila, byla bych už za tu dobu, co to praktikuji, trojnásobná. Ale ten pocit po mém rituály, kdy skončím, je strašný. Říkám si „Bože, to jsem zase podělala, určitě jsem toho moc spolkla. Prosím, prosím, ať zítra nejsem tlustější… moc prosím.“
Zkoušela jsem jíst normálně, přibírala jsem. Zkoušela jsem jíst redukčně, večer bez příloh, hodně bílkovin… přibírala jsem. A je to čím dál horší… neodsuzujte mě. Už tak se nenávidím za vše, co jsem kdy udělala a dělám.
Nevěřím v budoucnost a nechci ji. Začala škola, nedokážu se do ní zase nějak dostat, vše jde mimo mě, mám jiné myšlenky…
Pro lidi jsem vrba a tvářím se, že je vše v nejlepším pořádku.
Nesnáším, když musím jít ven… tlustá holka jde po ulici, koukejte! Všechno má velké a vypadá strašně! Jen si ji porovnejte s těmi hubenými holkami, co chodí okolo ní.

Nesnáším, když musím jít do školy. Jsou tam lidi. Spolužáci. Dívají se na mě. Straní se mi. Nezapojuji se tolik, jako oni. Jsem divná. Ani ta anorektička, co s námi studuje, se se mnou nebaví. Vím proč, přece se nebude bavit s tlusťoškou. Ani mi to nevadí, protože by jí pořád šrotovalo v hlavě, jak jsem tlustá….

69 komentářů:

  1. NEJSI TLUSTÁ, určitě ne... Prosím, zkus jíst normálně, zvětšuj porce pomaličku, ale jez... Neblbni. Užívej si života, nenech se zničit anorexií. Je mi z tohoto článku úzko, strašně ráda bych ti pomohla, ale nevím jak. Jen se prosím nevzdávej... Držím ti palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jsem tlustá... Oblečení tomu odpovídá a už i mama mi řekla, že bych měla zhubnout...

      Vymazat
    2. Tohle je neskutečný. Veškerou příčinou tvých problému je 1. jsi citlivá = není to nic špatného 2. tvoje matka! Dokud si to nepřipustíš, neobviníš ji z toho (sama před sebou) a následně ji neodpustíš tak máš před sebou život na nic. Takhle s ním mrhat, to je to největší neštěstí, ta nejhorší věc, kterou člověk může se svým životem udělat. Jak ti něco takového může říct, když ví čím jsi si prošla. Nad tím jsi přemýšlela? Kdy už se ti otevřou oči ? Odpoutej se od rodičů! Začni vidět cíl ve své nezávislosti na nich. Mají svůj život a ty zase ten tvůj. Identifikuj proč máš strach z dospělosti a pak bude líp. Nebuď líná to udělat, neodkládej to, nevymlouvej se, že to nezvládneš! Alespoň se o to pokus, odhoď tu roli bezbranného, nemocného děcka ...

      Vymazat
  2. A když jsme ti psali at začneš jíst, že pak budeš přibírat že všeho...

    OdpovědětVymazat
  3. To je zlé... Budeš-li pokračovat, zase skončíš v nemocnici. Mmj. při plivání se vstřebá cca 25%. Dělám to taky. Derewi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 25%....no to je hodně..:( Já dřív plivala a celkem dost polkla, teď si dávám daleko větší pozor.

      Vymazat
    2. Plives-li, tak zvaz prve cistou hmotnost jidla a pak ty hnusne plivy. Ja tak dosla na vstrebani 25%). Ale porad je to forma PPP. Derewi

      Vymazat
  4. Vždy, keď skúšaš jesť, priberieš. Samozrejme. Z jedla sa priberá. A vieš prečo? Pretože inak by si jednoducho neprežila, pre tvoje úbohé telo je prirodzené, že chce pribrať. Potrebuje tuk na mechanickú ochranu, termoreguláciu, rozpúšťanie vitamínov, spevnenie ciev a milión ďalších vecí. Neviem, čo študuješ, ale ja idem na medicínu a týmto veciam rozumiem. Zo skúsenosti viem, že aj anorektičky majú naštudované minimálne makroživiny, tak prečo to svojmu telu robíš, aj keď vieš, že trpí a ty trpíš s ním?
    Ja viem, že ti to nevysvetlím. Rozumiem ti, sama mám 46 kilov. Čo je určite oveľa viac, ako máš ty, ale aj tak som klasifikovaná ako podvyživená a mám s tým problémy.
    Neverím, že si takto šťastná. Vidím to z toho, čo píšeš, šťastní ľudia sa väčšinou nezabíjajú. Ani ja som nebola šťastná so 40 kilami. Nie som ani teraz, ale je to oveľa lepšie. Schudnúť môžeš vždy a dosť ľahko, veď s tým máš toľko skúseností... Tak prečo si nedopriať a nedať tomu šancu? Priberanie je príjemné, telo ťa odmení za to, že mu dáš, čo potrebuje. Okrem tých zjavných výhod, že ti zrazu nebude taká strašná zima, nebude ťa tlačiť každá blbá poloha na stoličke, budeš môcť normálne spať a lepšie sa sústrediť, sa strane ešte niečo: Budeš mať dobrú náladu len tak pre nič, ráno sa zobudíš a budeš sa tešiť na nasledujúci deň, aj keď nebudeš mať nejaký normálny dôvod - jednoducho preto, že vďaka živinám z jedla začnú lepšie fungovať nervové spojenia a hormóny. Ak sa ti to nebude páčiť, vždy môžeš prestať. Ja som tiež prestala skôr, ako som mala... Ale už nie som v ohrození života.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám už trochu jinou váhu, než si myslíš.

      Vymazat
    2. Netuším, koľko môžeš vážiť, ale vzhľadom na príznaky,ktoré popisuješ, to asi závratné číslo nebude. Alebo je už neskoro, ak máš naozaj normálnu váhu a stále sa ti deje toto.

      Vymazat
    3. Kdybych byla moc hubená, tak mi nedělá problém jíst a přibírat.. jenže já už nemám ani normální váhu, už jsem tlustá. Nemůžu si dovolit přibrat nic... v mém případě si nemůžu dovolit jíst.

      Vymazat
  5. to jak to čtu, se mi svírá srdce. Takhle daleko to u mě nedošlo. Co kdyby jsi zkusila meditace, já se po nich citím jako znovuzrozená (fakt jak mimino). Nebo si zkus najít nějakou vášen, která tě odstaví od těch myšlenek.

    OdpovědětVymazat
  6. Ano ano, jsi tlustá, šíleně tlustá.. mysli si to pořád dal a znič si celý život! Vyhledej odbornou pomoc (jinou než ke které chodíš ted) a těš se na lepší zítřky.. život není nekonečný a mládí už vubec ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak může nadávat člověku, kterého jsi nikdy neviděl? Chápeš, že moje dětské oblečení, oblečení XS či S a vlastně i M jsou pryč....? Netoužím po nekonečném životě, naopak bych si přála ho rychle ukončit, protože jsem člověk, na kterého se každý dívá. Ve škole mě pozorují, jak jsem přibrala... doma, přátelé... Když už ti i vlastní matka řekne, že by jsi měl zhubnout, tak na tom něco sakra bude.

      Vymazat
    2. Jediný co na tom je, že tvoje matka je šílená! Je to psychopatka! Vychovával tě blázen, to je příčina všech tvých potíží!

      Vymazat
    3. Ona není zlá... ale pořád mě komentuje. Já třeba dva dny jím jen zeleninu a po třech dnech se divíme a ona mi jen tak řekne "Ty jsi zhubla, už nemáš podbradek!" To je strašné, protože mi nikdy neřekla, že ho mám... A teď ty nervy "Co když se normálně najím a budu ho mít zpátky a ona mě bude zase pozorovat a bude si říkat "No, to jí moc dlouho nevydrželo, už zase vypadá jak...""
      Třeba se vidíme poprvé za den a její první věta je něco ve smyslu, že vypadám hrozně, nebo že jsem oteklá, že si mám vzít jiný kalhoty, že si mám vzít jiný boty...
      Strašně mě to pořád drží dole, tyhle řeči... já jsem jí nikdy nic takového neřekla, a to teda ona není v BMI normě ani náhodou... Proč bych jí to měla říkat? Vždyť by z toho byla jen smutná! Taky se mi vždy nelíbí, co si obleče, nebo jak se chová... ale ona by se jen urazila, kdybych jí to řekla a byla by na mě naštvaná. Stačilo, když jsem jí jednou poprosila, jestli by mohla přestat u jídla mlaskat. Naštvala se, řekla "Takže já už se mám bát i jíst jo?" a odešla.
      K tomu jak mi řekla, že bych měla zhubnout: asi mi nechce lhát...
      Já to mám třeba jinak, když nechci někoho ranit, neříkám nic, mlčím.

      Vymazat
    4. Holka opravdu, otevři oči! Tobě tohle přijde v normě, protože v tom žiješ celý život, ale já ti říkám, že tohle není normální! Takhle se rodiče ke svým dětem chovat nemají! Ona je zřejmě jiná než ty, má jinou povahu a nedokáže se do tebe vcítit, neumí rozpoznat co tě může ranit a to je OHROMNÁ RODIČOVSKÁ CHYBA! Ty máš pocit, že to musíš snášet, protože jsi dcera a držíš se toho jako čert kříže. Tvoje matka má zřejmě se sebou velký problém a přenáší ho na tebe. Ty pořád spekuluješ proč zrovna ty máš anorexii a já ti říkám, že na 80% za to může přístup tvojí matky, která na tebe má ohromný vliv. Podívej se na ní střízlivýma očima, ne dětskýma naivníma, ale krtickýma a přiznej to sama před sebou. Jí do toho v počátku tahat nemusíš, ale v duchu ji za to obviň, klidně se na ní upřímně vnitřně naštvi a najdi v sobě sílu ji to odpustit a uvidíš jak to s tebou zamává. Budeš se cítit o mnoho psychicky líp to ti garantuju! Tvoje matka možná není zlá, ale nechová se k tobě správně, systematicky tě těmito poznámkami nevědomky ničí a sráží ti sebevědomí! Ona není schopná si to uvědomit, ale ty ano! Uděláš to? To co popisuješ vypadá z mého pohledu fakt hrůzně a odporně. Říkám ti to na rovinu, tvoje matka za to může, musíš jenom sundat milující růžové brýle. Uvědomila by sis to, kdybys měla partnera který by tě miloval bezpodmínečně a nebyla by si s ní třeba půl roku v kontaktu. Pak by ti to došlo, ale je jasné, že to nejde jen tak zařídit, proto na to jdi rozumem a udělej si od ní odstup! Prosím, zkus to!

      Vymazat
    5. A ještě, že ti říkala, že máš zhubnout, že ti nechtěla lhát ... Určitě jsi ztloustla, ale určitě nejsi morbidně obézní a pokud ti nehrozí zdravotní rizika z morbidní obezity, tak matka nemá nárok, ti něco takového říkat. Ona si do tebe projektuje svoje problémy, kdyby byla vnitřně spokojená, tak na tobě vidí pozitivní věci. To, že si člověk na druhých všímá toho špatného, to jenom zrcadlí jeho vnitřní stav. Ber to prostě tak, že když ti řekne něco nepěkného, tak tím jenom nechává vyplouvat na povrch svoje problémy, které se tě netýkají! Znáš to přeci, že když jsi v pohodě, tak tě potěší jak někde kvete kytka, krásná obloha, mrkneš na fajn seriál a máš z těch věcí radost. Zatím co, když jsi v depce, tak tě sere všechno, co se okolo tebe zrovna nachází a svět ti připadá šedý a hnusný. Stejně tak to má tvoje matka se svým okolím. Věříš tomu, že to tak je? Má to na tebe nějákej účinek to co píšu nebo s tím mám přestat?

      Vymazat
    6. Mám ji ráda, i když od ní v poslední době prchám.... můžu ji vidět jen krátkou chvíli, a stejně mi za to chvilku dokáže slovně ublížit. Nikdy bych si nemyslela, že za to může ona. Jen se mě vždycky psychiatři a psychologové na začátku ptali, jestli moje touha být hubená neplyne z obavy, abych nebyla tlustá jako ona... Vždycky jsem říkala, že ne.. Ona je veselá a sebevědomá, nikdy neměla mindrák ze své tloušťky, a upřímně se jí moc nedivím, protože má manžela, který ji má rád a všichni lidi ji mají taky rádi, protože ona rozdává pozitivní energii, je veselá... nikomu z těch lidí nikdy neřekla, že jsou tlustí nebo že by se měli jinak obléct...
      Klidně piš dál, mně tohle nikdo nikdy neřekl, jsem ráda z každou verzi a názor... a není to jedním uchem tam a druhým ven.
      Ona každou kritiku na mě obhajuje tím, že ona přece jen nechce, abych vypadala škaredě a podobně... Jenže když vždycky něco vytáhne... pořád.. pokaždé. Kdykoliv se vidíme... Když mi řekla to o tom podbradku, jenom jsem zesmutněla a řekla "Takže já jsem měla podbradek? A proč jsi mi to neřekla...?"
      A ona na to "A ty mi snad říkáš, kde co mám?" Ne, neříkám, protože vím, jak to dokáže ublížit a pokazit náladu, a když to člověk slyší každej den, často i vícekrát, tak to regulérně pokazí celej život. Ale neřekla bych jí ani, že už podbradek (nebo cokoliv jiného) nemá. Ano, možná bych jí to řekla, kdyby začala cvičit a stravovat se zdravě a podbradek/cokoliv by jí po týdnech, měsících, letech zmizel... Ale ona ví, že v podstatě nejím... A že se v tom plácám a dneska je to tak a zítra to může být jinak...

      Vymazat
    7. Tvá matka není normální.
      Život ti utíká holka... Dělej jak myslíš.

      Vymazat
    8. Kolik ti je abys nosila dětské oblečení? A co pořád řešíš ostatní ??? Buď spokojená sama se sebou, nejsi- dělej s tím něco. je zbytečné se dohadovat nebo radit někomu, který si stejně jede svoje a dál bude hladovět a mít takové řeči. Co myslíš že ti pomuze? Ted uprimne- v cem vidis lepsi zítřky? Co by ti mohlo?

      Vymazat
    9. No jasně, že jí máš ráda. V tom jsme vychovávané, děti mají mít rády své rodiče a tečka. A představ si, když to zaženeš do extrému - vidíš dítě, které má rádo otce, který ho znásilnil, oběti milují lidi co je vězní, manželka si nechá ubližovat od despoty manžela a nechá se klidně bit a stejně ho má ráda - chápeš to nebo ne? No není přeci správné. Nemůžeš ji milovat bezmezně, můžeš jí respektovat, být ji vděčná za cokoli budeš chtít, ale přiznej, že ti prostě ubližuje a natvrdo to odsuď a distancuj se od toho. Není to tak těžké, jenom nesmíš být srab a zůstávat ve sladké nevědomosti. Tvoje máma se za tebe zřejmě stydí, chce abys byla dokonalá podle jejího, zároveň jí možná nějakým úchylným způsobem dělá dobře když jsi smutná a má nad tebou moc. Je mi zní zle jenom jak to píšeš, protože tyhle typy já znám. Jsou to manipulátorky, okolí je miluje, ale ony si nějakou oběť vždycky najdou. Možná kdyby měla nějakýho submisivního podřízeného na kterým by si mohla vylejvat své nálady, tak bys takhle neskončila. Ty pořád řešíš vzhled, na něj se vykašli, prostě pochop, že když dáš do pohody psychiku, tak se sebou budeš spokojená ať budeš vypadat jakkoli. A to, že matka nemá mindrák z toho, že je tlustá? Myslíš si, že to je jediný důvod k tomu mít mindráky? Třeba jí štve něco jiného, ale to ti může být šumák. Proč vlastně vyhledáváš její společnosti? Co ti to dává? Zřejmě jsi na ní existenčně závislá, tak pracuj na tom, abys nebyla a odpoutej se od ní. Nebo si to alespoň představuj ať jsi na to připravená. A minimalizuj s ní kontakt ona ti prostě ubližuje, ty to jen nevidíš!

      Vymazat
    10. Jo, ale jinak - pokud jsi si všeho toho co píšu vědoma a přesto to neřešíš, tak je to jiná. V tom případě je to tvoje rozhodnutí a matka jenom využívá toho, že jí k tomu dáváš příležitost. Což jí samozřejmě neomlouvá, ale pokud to tak je, tak je chyba v tom, že máš jiné priority - třeba iracionální pocit jistoty pod matčinými křídly je pro tebe víc než žít normální život. Něco co popisuje poslední zdejší komentář. Jestli je to opravdu tak, tak dej vědět, protože ti nepomůže žádný komentář a bylo by zbytečné to do tebe valit. Prostě buď to nevíš a potřebuješ pomoci procitnout a nebo to víš,ale za ten pocit životní jistoty, ti ty problémy stojí a v tom připadě nemám právo ti to rozhodnutí vymlouvat. Ale doufám, že tvůj případ je ta první varianta...

      Vymazat
    11. Nevím to, je to jako když si na začátku anorexie nedokážeš přiznat, že ji máš. Nedokážu si přiznat, že by za mými problémy mohla být ona, žena, která mě prý miluje... vždy jsem v tom aspoň žila.

      Vymazat
    12. Teď jsem pročetla většinu tvého blogu a tvoje mamka je prostě tvůj démon. Je jen otázka času kdy na to přijdeš, čim dřív tím líp. Doufám, že jsem ti alespoň zasadila brouka do hlavy a ty si teď začneš všímat těch signálů, který ti to potvrdí. Navíc se schválně mrkni na různý studie, anamnézy dívek, trpících anorexií - tam je ten výskyt problémů s matkami nemocných, enormní! Dříve se soudilo, že za anorexii může matka a za bulímii otec, bylo to hodně zjednodušené, teď se ty hypotézy upřesňují, ale v základu je to prostě pravda. I nejslavnější anorektička - Isabelle Caro měla anorexii kvůli své matce, která byla labilní a hned po smrti Isabelle spáchala sebevraždu. Protože přišla o obětního beránka a její život ztratil smysl.

      Vymazat
    13. This is the first time I visit your blog, I am very surprised by the information you share here. Really interesting and helpful. I will introduce this blog to my friends. windows 8.1 product key

      Vymazat
  7. Ach prosím Lszan...je mi z toho k pláči...bojuj,prosím tě moc BOJUJ DÁL, jsi jedinečné stvoření, máš své přednosti jako každičký tvor na Zemi. Opravdu ano. Zkus třeba tvořit, skládat básničky, jezdit na kolečkových bruslích, chodit do knihovny a číst knihy, co máš ráda, procházky přírodou, pořiď si třeba...křečka? nebo kočku? já nevím...cokoliv, co by ti pomohlo...

    a podívej se na tohle: http://www.magdakrepelkova.cz/akce.html , mě to moc pomohlo...je to skvělá žena, má své vlastní zkušenosti...a já díky tomu našla cosi nového v mém životě...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti za hezká slova... Já teď chodím do školy a nemám energii na nic. Nejhorší je, že usínám se strachem, jestli budu ráno zase tlustější.. Kudy chodím, tudy přemýšlím nad sebou, jak jsem škaredá, jak nesmím mluvit na ostatní, protože když mluvím, ukazuje se moje druhá brada. Že si nesmím sundat bundu, protože mi nedělá dobře, být odhalená. Že se na mě všichni dívají, protože vypadám hrozně. Přemýšlím nad jídlem. Jak si dnes nemůžu nic dát, a zítra, kdybych cítila, že je to trochu lepší, bych si mohla něco vzít. Přemýšlím, že nemůžu přes den pít, protože je mi bunda hrozně těsná, a když piju, nejde už ani zapnout. Přemýšlím, že mám strašné chutě nebo hlad. Ale vím, že ať si dám jakékoli jídlo, byť i zeleninu, nastartuje to moje chuťové buňky a já budu mít hroznou chuť a bude to ještě 100x horší a budu muset strašně bojovat, abych si něco nedala, protože když to udělám, ztloustnu. Já vím, že mi na to řeknete, že je to všechno blbost... jenže mluví fakta. Opravdu když piji, musím chodit s rozepnutou bundou, nejde zapnout. Opravdu přibírám ze všeho. Celý den nejím, v 5 hodin si dám banán s marmeládou, kdy tak 3/4 vyplivnu a stejně je mi ta bunda rán těsnější.... je to konec...

      Vymazat
    2. Tomu říkám život, musí být děsně naplňující... vyhledej pomoc, uplně mě to rozčiluje když čtu ty tvoje řeči, potřebuješ odbornou pomoc a pryč od matky!

      Vymazat
  8. Když jsme ti tu před rokem pořád psali a psali, že když budeš takhle pokračovat, budeš přibírat "ze vzduchu"... nedala sis říct... teď se nediv. Tehdy jsi si mohla metabolizmus nastartovat ještě v době, kdy jsi měla velkou podváhu a teď jsi si mohla užívat normálního jídla, sladkostí v omezené míře jako kdokoliv jiný a váhu si držet. Ale ne... rozhodla ses jít svojí cestou a tak jediná cesta ven teď je to překonat a holt přidat na jídle, přibrat i na váhu, která už ti asi nebude příjemná, zrychlit si metabolizmus a pak normální stravou se ti po čase váha srovná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V největší podváze prostě nešlo najednou začít jíst moc a vše, na co pomyslím. Pokud si myslíš, že to jde, tak u mizivého procenta lidí, ale ty především neznáš anorexii, pokud to tvrdíš. Až mi to psychika dovolila, začala jsem jíst opravdu hodně, klidně jsem si dala čokoládu, tyčinku, cokoliv. Jenže cca 6 let hladovění je dlouhá doba... A tělo pořád nereagovalo. Pořád jsem přibírala, pořád a pořád.... až to došlo sem. A když se snažím jíst alespoň normálně, stejně přibírám. Mé tělo se mi mstí a já to nedokážu unést.

      Vymazat
    2. Trochu si protiřečíš ne? Viz první věta a toto: Kdybych byla moc hubená, tak mi nedělá problém jíst a přibírat..

      Vymazat
    3. Tehdy jsem byla v podváze a s anorexií v hlavě. Teď z toho psychicky nejsem venku, a ano, teď mám horší období, ale jsem na tom lépe, než tehdy, už třeba v tom, co si dovolím za potraviny. Takže jsem to myslela tak, kdybych byla hubená s psychikou, kterou mám teď.

      Vymazat
    4. Aha tak to chápu.

      Vymazat
  9. Lsza: Kolik tedy vážíš? Předpokládám, že fotku sem nedáš. Uveď tedy aspoň kg. Derewi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fotku samozřejmě nedám, je to blog, nejsou tady žádní odborníci, abych se svlékala... A váhu nevím, ale velikost oblečení mluví jasně.

      Vymazat
    2. Velikost obelčení mluví jasně? Já mám někdy XS, někdy S a i M. Prosím tě... A ani váha není všechno-i když u tebe s podvýživou asi ano. Já vážím 49kg, kamrádaka o 10kg víc a je na pohled o dost hubenější.

      Vymazat
  10. Proč vlastně to jídlo kupuješ a jíš?... kdysi jsi psala, že ti pocit hladu vymizel...
    A co jíš/vyplivuješ konkrétně?..podle mě musí být docela rozdíl, když rozkoušeš čokoládu, rozpustí se a stejně část spolkneš, i když to pak vyplivneš...než když totéž uděláš např. s chlebem.. ale třeba se pletu, nic o tom (díkybohu) nevím...

    Ale stejně bych ti přála nějaký "zázrak", který by tě z toho dostal..třeba hodného milujícího přítele :)

    OdpovědětVymazat
  11. Kdy jsem psala, že mi vymizel pocit hladu?
    Vyplivuji různé sušenky, sýry s oříškama, hodně pečivo - to jsem si za 6 let nepovolovala vůbec. Čokoládu už jsem vyřadila úplně.

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj, mohla bys mi napsat svůj email? Ráda bych se tě na něco zeptala, ale radši soukromě. Díky moc

    OdpovědětVymazat
  13. flusat jídlo, no to je hnus

    OdpovědětVymazat
  14. nás pes fluše pečivo, ale ten si dá aspoň pořádný flák masa

    OdpovědětVymazat
  15. Ty bolístky co popisuješ máš podle mě převážně jenom ze stresu. Snažíš se za jakoukoli cenu utíkat do nemoci jak malý děcko a to doslova a časem tě ta nemoc určitě sežere jestli v tom budeš pokračovat. Tenhle stav skvělou živnou půdou třeba pro rakovinná onemocnění. Ale to tě moc neděsí, to je mi jasné. Jsi neschopná se odpoutat od rodičů, pořád jenom čtu "maminka mi řekla, že jsem tlustá, tak je to pravda". Visíš na nich jak klíště, je to tvoje strategie k přežití - pěstovat nemoc a z toho plynou výhody. Bydlení zadarmo, papání, studium. Vím, že je to hnusný co píšu, ale i přesto vím, že ty za to nemůžeš. Prostě ses ocitla v takovém prostředí, které to v tobě vypěstovalo. Je to jako naši nepřizpůsobivý občané, kteří jsou celý život na soc. dávkách a nepracují. Jasně má to nějaké nevýhody - nepojedou za celý život nikdy k moři na dovču, ale za tu podporu od státu to stojí. A dítě, které se v tom narodí už je takto naučené žít. Ty jsi stejná, třeba jsi to nechtěla, ale hold jsi v tom, z jakékoli změny máš strach a stresy protože je to mimo tvojí konformní zónu. Jedno je se v tom octnout a být oběť, ale pokud si to uvědomíš, můžeš se z toho dostat. Pokud v roli nepřizpůsobivého nemocného děcka i tak zůstaneš dál i přes to uvědomění, tak ti nezbývá než dál budovat obraz chudáka, který je na tom blbě a o kterého je potřeba se starat - třeba tomu i uvěříš, třeba i udržováním se ve stresu doopravdy onemocníš, ale pořád je to jenom tvoje hra. Uvědom si jak je ta hra trapná a ubohá, že z ní neplynou zas takové výhody jak si myslíš, protože nic jiného neznáš. Samozřejmě pokud už si se rozhodla vyměnit samostatný dobrodružný život, v kterém je třeba bojovat o svá malá vítězství,za jistotu, který ti tenhle styl života přináší se všemi jeho nevýhodami, tak s tebou asi můj komentář vůbec nehne, ale ... já ti tu tvojí hru nevěřím, to ti může být určitě jedno což chápu, ale uvědom si, že tvý rodiče tady nebudou věčně, že za chvíli s tebou tu hru nikdo nebude hrát a ty prohraješ. Možná by to bylo nejlepší, upadnout do bídy, žít na ulici, stát frontu v mrazech na polívku, agresivita bezdomáčů - to je možná to jediný, co by tě donutilo, milovat život. A nemysli si, ani sebevražda neni definitivní, tvoje duše se narodí znova a bude dál hledat svůj cíl...myslím si, že by ses fakt měla snažit začít žít, už v tomto životě :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že tento komentář by si zasloužil Oscara(to není příhodné, ale prostě ocenění...) tohle je jen a jen TVŮJ ŽIVOT lszan, je tvůj, máš všechno ve své moci! Něco bys chtěla změnit? TAK JDI A UDĚLEJ TO!!!! Chtěla jsi promrhat 6 let života? Pořád to můžeš napravit, jsi mladá a všechno co si přeješ se může splnit, když se do toho TY OPŘEŠ.

      Vymazat
  16. Tlustá..lol...A to že ti matka řekla ze mas zhubnout? Taky jsem si takhle všechno přebírala v době anorexia.Měla jsem 80kg..za pul roku 40 a ted po záchvatovém přejídání (3/4 roku) 75kg. Já jsem tlustá.Ty určitě ne.PS:Jedlou jsem se taky v Tally W. (Velikosti pro vychrtliny) nenarvala do divně střiženýho M. A od tý doby jsem všem i sobě nalhávala a nosila jenom L, přitom jsem mohla nosit xxs.Zamysli se!
    PS 2:Samozdrejme to můžeš mit jinak , ale je to dost nepravděpodobný.

    OdpovědětVymazat
  17. Sranda jak tady všichni dementujete to, že je tlustá. A i kdyby byla tak co? Není snad problém v tom, že tu tloušťku bere jako šílený problém a při tom by neměla? Nemá cenu ji tu ujišťovat, že tlustá není, protože jestli fakt je, tak jí to způsobí ještě větší depku. A ona si myslí, že je tlustá, je o tom přesvědčená, vidí se tak svým zkresleným zrakem, takže jí nemusíte říkat, že není, stejně vám to neuvěří i kdyby byla hubená. Lepší by bylo se s tou "tloušťkou smířit. Vždyť tlustých lidí je všude okolo - ale pozor, já nejsem kdokoli, já jsem vyjímečná, já musím být prostě hubená, ostatní špekouni at si dělají co chtějí, že jo? - teď už se stačí jen zamyslet, kdo ti takovou hovadinu celý život našeptává. Je to tvoje bláznivá matka, která si myslí, že jsi věc, že musíš být krásná, abys ji nedělala ostudu, aby se za tebe nemusela stydět, za tvý podbradky a špeky. A to je od ní důkaz, že tě miluje viď a ty ji vyhovíš, protože si myslíš, že musíš, ale to je omyl. Ty si totiž můžeš dělat co chceš nezávisle na ní, můžeš být vychrtlá, můžeš být tlustá jak prase, můžeš mít podbradky klidně tři a máš si za tím stát a na ní nebrat ohledy. Je to tvůj život ne její a ty máš právo žít tak jak se rozhodneš a nehroutit se jenom proto, že se to mamince zrovna nelíbí. Jenže tahle svoboda, ta nezávislost na cizích názorech a hodnocení je spojená se zodpovědností za svůj život a to se ti moc nezamlouvá, co? Ty radši budeš ťu ťu malá maminčina holčička klidně do třiceti a budeš snášet kecy o podbradcích a necháš si dobrovolně ubližovat jen abys nemusela přijímat zodpovědnost sama za sebe. Hodně štěstí a síly pokud se rozhodneš to změnit, pokud ne, tak si nezasloužíš žádnej soucit a všechno co prožíváš si zasloužíš, jak už tu bylo několikrát zmíněno. Zbav se závislosti na své matce - finanční i materiální!

    OdpovědětVymazat
  18. Víš, co je možná Tvým obrovským problémem? Sebelítost. Nechci být zlá ani kritická, chápu, že to máš těžké, také jsem si anorexií prošla. Ale proto mohu říct, že právě ta sebelítost je největší svinstvo. Protože Ty zkrátka jen lituješ sama sebe, že svět není podle Tvých představ, že máš ty a ty problémy...ale měla by ses konečně postavit na vlastní nohy, vzít rozum do hrsti a začít sakra žít.
    Zaměř se na něco jiného, než sama na sebe-jdi dělat něco prospěšného, třeba vypomáhej v domově důchodců, v psím útulku, bezdomovcům...cokoliv kromě tohohle fňukání a vracení se zpátky do minulosti. Točíš se v šíleném začarovaném kruhu, z něhož neumíš vystoupit.
    Možná by Ti pomohla i změna psychologa, najdi si nějakého dobrého, který Ti "sedne".
    Nevím, jestli si vezmeš něco z komentářů, co Ti sem lidé píšou, ale každopádně by ses měla zamyslet nad svým životem, nad tím, kým jsi a kam míříš, co chceš, co po sobě chceš zanechat.

    OdpovědětVymazat
  19. Andullie má recht !!

    O depresivní sebelítosti
    Sebelítost je věc otravná – a to jak pro člověka, jenž se lituje, tak pro jeho okolí. Často jde o pokus manipulovat okolím k dosažení určitých cílů, ale je to také jeden z typických, a nutno dodat že nejprotivnějších, symptomů deprese.

    Nejprve je třeba říci, že přestože sebelítost manipulátora a sebelítost depresivního člověka vypadají zcela identicky, lze je od sebe rozlišit, tedy alespoň v případě lidí, které známe delší dobu: Pokud jde o osobnostní rys, pak je dotyčný člověk sebelítostivý pořád, je to konstantní součást jeho osobnosti. V případě, že jde o symptom depresivního onemocnění, pak můžeme současný stav srovnat se stavem, kdy dotyčný nemocný nebyl. Stručně řečeno: Pokud se najednou začal litovat a v minulosti to nedělal (a k tomu vykazuje další příznaky deprese), pak se mu zřejmě nezkazil charakter, ale je nemocný.
    Jak vlastně depresivní člověk svou sebelítost prožívá (nyní budu čerpat z bohatých osobních zkušeností ;)? Jsou dvě formy – s náhledem a bez náhledu. Jedná-li se o mírnou až střední depresi, nemocný se lituje, ale může si uvědomit, že se lituje. Jakoby měl nad sebou pozorovatele. Je to dost schizoidní a poněkud tragikomický pocit. Litujete se, víte, že se litujete, víte, že je to celé kravina a ještě tím obtěžujete okolí a skoro nic s tím nemůžete udělat. Člověk tak sice jedná pod vlivem bludu, ale alespoň z části to reflektuje. Pak jsou ovšem stavy, kdy už náhled chybí. Nemocný je přesvědčen, že je ten nejubožejší tvor na světě, že si nezaslouží žít a podobně. Jedná se o typický těžký nevyvratitelný (a velice nebezpečný!) blud.
    Co vlastně chce nemocný svým chováním dosáhnout? Je v tom nějaká intencionalita? Myslím si, že ano, ale je to složitější. Následující hypotéza je můj pohled na věc: Jedním ze symptomů deprese je (obvykle rovněž bludný) pocit opuštěnosti. Člověk si připadá sám a oddělen od ostatních a instinktivně se snaží přilákat jejich pozornost. Současně však, protože trpí nemocí se silným sebedestruktivním potenciálem, to dělá (nevědomě) takovým způsobem, aby je naopak odradil a zůstal opravdu sám (a potvrdil si tak bludné přesvědčení o vlastní bezvýznamnosti).
    Je třeba také poznamenat, že depresivní litující se člověk chce v naprosté většině případů jen účast, pochopení a možnost se vypovídat, jeho sebelítost nesměřuje k získání nějakých hmotných statků, služeb jiného druhu než je vyslechnutí atd. Depresivní člověk obvykle nemá ani dost sil k tomu, aby se choval zákeřně…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dalším typickým rysem pro depresi, rysem, který přetrvává i po vyléčení, je snaha vysvětlit druhým, oč tu vlastně běží či běželo. Jedním z projevů tohoto symptomu je například skutečnost, že píši tento článek. I tyto snahy mohou působit jako projev sebelítosti, ale v tomto případě o něj nejde. Je to blízké spíše snaze člověka, který zažil nevypověditelný spirituální zážitek, podělit se o to s ostatními. Současně je v této činnosti i snaha o získání porozumění ze strany blízkých osob. Případně i pomoci ostatním v podobné situaci. Pokud je tato snaha objasnit povahu deprese v čisté formě, pak nejde o projev klasické sebelítosti. Ovšemže chce člověk tímto způsobem ovlivnit své okolí, ale netouží po lítosti a projevech soucitu, pouze o uznání skutečnosti, že je nebo byl nemocný a nikoli charakterově vadný. Snahu obhájit sám sebe, vím-li, že jsem v právu, pokládám za přirozenou lidskou vlastnost, i když uznávám, že i nad ni se lze povznést.
      Potíž je v tom, že se často snaha komunikovat o nemoci a ryzí sebelítost prolínají a vytvářejí směsici, která okolí obvykle spíše odpudí (člověk tak ale na druhou stranu pozná, kdo je jeho skutečný přítel…).
      Jak tedy přistupovat k litujícímu se člověku, o němž víme, že je nemocný a nejde tedy o klasického psychického upíra. Předně je vhodné brát jej vážně. Jakékoli zlehčování nejenže nefunguje, ale může vést k prudkému zhoršení už tak nepříznivého stavu (obvykle myšlenky typu Tak já tu sebevraždu spáchám a ty si pak uvědomíš, jak moc jsi mě nechápal! – a od těchto myšlenek je k činům blíž, než si lidé obvykle myslí!). Současně však nezačít druhého litovat. Obvykle pomůže, když uznáte, že je dotyčnému zle a pokud chcete, můžete se jej zeptat, jestli pro něj v této chvíli můžete něco udělat. Pokud řekne ono klasické Mně už stejně nic nepomůže… klidně mu nabídněte, že s ním posedíte a pomlčíte. Nebo jej nechte vypovídat se, pokud má tu potřebu – uleví se mu. Berte v potaz, že takový člověk je velmi přecitlivělý. Zapomeňte na jakékoli povzbuzování typu: Seber se! Nebuď taková lemra! Seš mladej a zdravej, tak co kňouráš! No, tak se zabij, když chceš! atd. Co říci můžete, je: O depresi něco málo vím a to nejdůležitější je, že nakonec vždycky přejde, i když tomu právě teď asi nevěříš.
      Výše zmíněné poučky samozřejmě platí především v případě, že máte co do činění s člověkem blízkým, ať už příbuzným nebo s přítelem, prostě s někým, na kom vám záleží a komu opravdu chcete pomoci. Ale ani člověku, na němž vám tolik nezáleží, byste neměli páchat psychické násilí ve smyslu výše uvedených “zakázaných” vět – není to fér. Setkání s depresivním člověkem je unavující a pokud vám na něm nesejde, skutečně není vaší povinností s ním být, to ani náhodou, ale měli byste se z rozhovoru vyvázat taktně.
      Tolik tedy k choulostivé problematice sebelítosti jako důsledku náhlé ztráty pocitu vlastní hodnoty u člověka v depresivní fázi. Někdy příště napíši článek o obdobně protivné depresivní vztahovačnosti…

      Vymazat
  20. Lszan jsi prase! chudáci tvý rodiče dávají ti peníze a ty je vyflušeš! dají ti peníze koupíš si jídlo který vyflušeš a vyhodíš to je vážně hnus, styď se za flusání jídla!!!

    OdpovědětVymazat
  21. neflusej to je hnus

    OdpovědětVymazat
  22. flušeš to je hnusný

    OdpovědětVymazat
  23. ach bože.. zajímalo by mě, když si čteš, co píšeš - o tom, jak tvoje postava, váha, tloušťka... cokoliv... je to jediné co tě zajímá, za jak strašně podstatné to považuješ, za jak strašně určující pro okolí to máš.. přijde ti to NORMÁLNÍ? Myslíš, že takhle uvažují VŠICHNI?

    Nevyčítám ti, že tak uvažuješ, to má jistě své příčiny a vysvětlení, ale fakt by mě zajímalo, jestli si dokážeš uvědomit, že to extrém, že obvykle takhle lidi neuvažují... vidíš to? Chápeš to?

    A ad tvoje matka - pokud by moje dítě prošlo léčením z anorexie, až do nejdelší smrti nás obou bych se za nic na světě před ním nezmínila o tloušťce, štíhlosti, hubenosti, podbradku, velikosti oblečení.... to fakt nechápu.

    Blanka

    OdpovědětVymazat
  24. Být tebou, tak se zvážím. Myslím si, že jsi ztratila odhad na své tělo a ve skutečnosti na tom nejsi tak špatně. V nejhorším si své domněnky pouze potvrdíš. Je totiž dost velký rozdíl mezi holkou, co si připadá tlustá a holkou, která skutečně je.
    Hodně dělají naše myšlenky. Mrkni se, co dokáží s rýží =o):
    http://veganza.cz/index.php/psychika/311-energie-vasi-stravy
    Drž se :)
    Klér

    OdpovědětVymazat
  25. Když jsi se tak dlouho neozývala doufala jsem, že je to proto, že se máš skvěle a všechno už je dobré.. je mi líto teď číst, že vůbec :( Život má svou cenu, není to jen o vzhledu a o jídle. Jsou i jiné cesty. I pokud by jsi tlustá byla, můžeš si život užívat tisíckrát líp, než když budeš hubená a věčně vystresovaná a polomrtvá. Dodnes pro tebe zřejmě nic nemělo cenu, proč to nezkusit jinak? Třeba i v tlustém těle? Hubenost ti nikdy nic dobrého nepřinesla, nikomu z nás :( Mám teď nejvyšší váhu, co jsem kdy měla, a světe div se, jsem absolutně nejšťastnější než kdy předtím.

    OdpovědětVymazat
  26. Přesně, jak tu bylo psáno: přestaň se vymlovat na matku (tím nezpochybňuji její chování k tobě) a začni se chovat jako dospělá a změň to. Postav se na vlastní nohy, jen tak si začneš vážit sama sebe. Ale ty nehceš. Radši si budeš lebedit v sebelítosti. Bože děvče, můj velmi blízký človíček umírá na agresivní nemoc, je pod vlivem nejsilnějších opiátů a přesto se snaží si udržet svoji důstojnost jednoduchými úkony. A ty? Svůj život zahazuješ a důstojnost nemáš a nikdy nebudeš mít. Stydím se za tebe jako za člověka. V podstatě budeš i celkem rozmazlené dítě, ne dospělá žena..... plivat jídlo jako způsob hubnutí.....Nepřeji ti nic zlého, ale možná bys opravdu měla zažít moment, kdy pod vlivem nemoci nemůžeš jíst a prosíš kohokoliv, abys mohla jíst a byla zdravá. Po tomto článku mohu jen napsat: NENÍ MI TĚ LÍTO. Psala jsem ti již několik komentářů někdy před půl rokem, tehdy mi tě bylo líto, nyní ne. Třeba se znič, cesta zpátky není. Vlaďka

    OdpovědětVymazat
  27. Utápět se v sebelítosti nemá cenu, je to těžký, ale dá se s tím bojovat. Sama jsem si tím prošla, vím o čem mluvím!

    OdpovědětVymazat
  28. ahoj jak se mas*?ja jsem si taky presla anorrxii, na tvuj blog jsem natrafila uplnou nahodou...tvuj pribeh me motivoval dal se lecit...jenze ted vidim ze se dost opoustis....mohla bys napsat co se stalo ze to doslo az k prejidani protoze ta sebelitost asi prameni z prejidani...

    OdpovědětVymazat
  29. Lszan bohužel umřela.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dost z nás si to už myslelo, byly by prosím nějaké detaily? Z jakého zdroje to máš?
      Upřímnou soustrast rodině..:(

      Vymazat
  30. Coze????????? :O umrela? Tomu se nechce verit..z kama to vis anonymni?

    OdpovědětVymazat
  31. Další úplně zbytečně zmařený život, pokud je to pravda. Je mi jí moc líto.

    OdpovědětVymazat
  32. Teraz som náhodou opäť natrafila na tento blog a išla som jej rýchlo napísať na fb ako dúfam že žije. Teraz som sa až rozplakala...je mi to strašne ľúto.

    OdpovědětVymazat
  33. www.bezanorexie.blogspot.cz - léčím se z anorexie, a mým cílem je pomoci všem, kteří se rozhodli stejně.

    OdpovědětVymazat
  34. We are working on technology and provide the Windows solutions of your questions. In our recent article, we offer you the Windows 8.1 product key, and we get many positive reviews, and it was beneficial for Windows 8.1 users. Similarly, we further considered this point and thinking of providing the WINDOWS 7 PRODUCT KEY of 2017, 2018 and so on.

    OdpovědětVymazat

Archiv článků