Podařilo se ti kdysi alespoň na nějaký čas anorexii "uklidit" někam dozadu, a nějaký čas jsi žila normálně, BMI 19-20. Jak to vlastně bylo, že jsi se z toho dostala, jak ti bylo, když jsi pak byla od našeptávačky osvobozena? A jak jsi tenkrát jedla, to tě tenkrát ta postava tolik netrápila, to jsi se s tím dokázala alespoň na čas smířit?
Sama si to už moc dobře nepamatuju, bohužel přesně nevím, jak jsem to dokázala, ani jak jsem se cítila. Jen mamka mi neustále opakuje, že jsem to byla konečně zase já - veselá holka bez zábran. Myslím ale, že léčebný proces, kdy jsem se z toho chtěla skutečně dostat, začal návratem z jednoho takového dobrovolného pobytu v léčebně, kde se jednalo o takový 12tidenní "tábor", měli jsme lepší režim a spoustu výhod, na rozdíl od skutečných pacientů. I přes to to pro mě byla tak strašná zkušenost, že jsem se vrátila s odhodláním "Tam už se nechci nikdy vrátit."
Byla jsem mladší, anorexie u mě nebyla ještě tak dlouho a určitě tam hrálo roli mnoho dalších faktorů, které si teď nemám šanci vybavit. Začala jsem ale normálně jíst. Byla jsem schopná dát si na oběd pizzu, na svačinu zákusek nebo zmrzlinový pohár v kavárně, na druhou večeři jsem mívala čokoládovou tyčinku a podobně. Když si na to vzpomenu teď, dělá se mi zle - tyhle tučné potraviny už nikdy nechci jíst.
Musím ale uznat, že když jsem se takto léčila a váha stoupala, cítila jsem se lépe, měla jsem především více energie a skutečně jsem zase začala vyhledávat staré přátele a aktivity s nimi. Bohužel, vědomě si na to období nevzpomínám. Nedokážu si sama vybavit, co jsem dělala například proti nudě, kterou teď zažívám denně. Nedokážu si vzpomenout, jak jsem se cítila. Jen vím, že jídlo začalo jít, díky té zkušenosti s nemocnicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat