Jak se vypořádáváš s narážkami od kamarádů, spolužáků typu : anorektičko, není tohle na tebe moc kalorické? ... Ona čokoládu nejí, tak jí to ani nemusíte nabízet.... Pozor, ať do ní nestrčíte, ještě se zlomí...
Poslední roky jsem tak uzavřená, že se stýkám s minimem kamarádů, a jsou to ti, kteří o mé nemoci vědí a takové narážky by nikdy neměli. Střední školu už jsem vyšla a na vysoké je to úplně jiné. Za prvé jsem na takové škole, kam chodí inteligentní lidé a nemají zapotřebí říkat takové věci, a za druhé na vysoké je docela úspěch, když se všichni sejdeme dohromady jednou za měsíc, každý má jiné přednášky a podobně, takže si nejsme tak blízcí, aby měl někdo takové poznámky. Těm, kteří ale takové poznámky zažívají a nevědí si rady a trápí se, můžu dát jen jednu radu - myslete si o takových lidech svoje, jsou to ubožáci a hlupáci, kterými se nemá cenu a hlavně smysl zaobírat. Opravdu myslíte, že inteligentní dospělý člověk by mohl mít takové poznámky? Těžko. Oni z toho buď vyrostou a nebo budou, pardon za ten výraz, kreténi až do smrti. Ale na těch už se život vyřádí sám.
Já osobně jsem ve škole takové poznámky nezažila, ale venku mezi lidmi se mi stává, že na mě ukazují prstem, dívají se na mě a šeptají si. Ti hloupější něco prohodí nahlas, něco jako "Ty vole!", "Čum." a podobně... Upřímně, tohle jsou ovšem ty chvíle, které mě přesvědčují o tom, že asi vážně nejsem tlustá, že jsem asi dokonce nezdravě vychrtlá, i když to nevidím. A i když jsou tyhle poznámky strašně nepříjemné a sama se někdy divím, jak dokážou být (cizí) lidé hnusní, je to přesně to, co potřebuji, co mě posouvá dál, co mě nutí dát si oběd, něco s tím dělat, chtít se z toho dostat.
Žádné komentáře:
Okomentovat