28 ledna 2013

Můj příběh - část III

Opět došlo k hubnutí. A pak už se to vleklo celou střední, nahoru a dolu, většinou spíš dolů tedy... S přítelem z mého prvního vztahu jsem se rozešla, druhý, třetí a čtvrtý přišli na střední, ale byly to v podstatě krátkodobé záležitosti. Dva z nich mě považovali za tlustou. Na ty věty nikdy nezapomenu. "Špekáčku." a druhá "Ty jsi tak krásně měkkoučká, tlusťoučká." To jsem měla těch 54 kilo na 163 cm.
Rodiče mi zase říkali, jak už vypadám dobře, že mám konečně zase tu kulatou pusu.
V prváku už jsem asi chodila k mé druhé psychiatričce. Upřímně, přejít k ní bylo asi to nejlepší rozhodnutí, které mě za celou dobu mé anorexie potkalo. Tato doktorka mi opravdu hodně pomohla. Docházím k ní i v současnosti, ale už si bohužel nerozumíme a v podstatě nemáme co říct. Chodím tam jen kvůli tomu, že to chtějí rodiče a kvůli lékům. V současné době navštěvuji i psycholožku, kterou mám moc ráda a naopak si moc rozumíme. V podstatě se divím, že k ní chodit můžu, protože je to rodinná terapeutka, jenže rodiče tam se mnou byli jednou v životě dohromady. Otec tenkrát prohlásil, že tam chodit odmítá, že když si chceme promluvit, tak na to nepotřebujeme chodit k doktorovi, ale můžeme doma (což je blbost, nemluvíme spolu a už vůbec ne o anorexii nebo jiných důvěrných věcech). Mamka tam ještě párkrát byla, ale řekla, že tu doktorku ráda nemá a je jí nepříjemné sdělovat takhle svoje pocity. Takže tam chodím sama. Bratr nebyl nikdy u žádné z mých lékařek.
Celou střední školou se to se mnou tedy táhlo. Na konci třeťáku byla moje váha 37 kg a už jsem to opravdu fyzicky nezvládala. Souhlasila jsem s hospitalizací v Brně a poslední měsíc školy čekala doma v posteli, až mě přijmou. Škola mi v tomhle ohledu vyšla naprosto vstříct.
Byla jsem tedy hospitalizovaná v Brně, ještě na dětském oddělení. Tam mě ale chytl v prvním momentě blok a odmítala jsem jíst. První den mě tam nechali sedět na pokoji samotnou, že prý mě ještě nezahrnuly do rozvrhů a tak mám sedět a čekat. To trvalo celý den. Navíc večer, když konečně došlo k postupnému seznamování s ostatníma holkama, jsem zjistila, že moje psychika je asi někde jinde, než na úrovni těch 11, 13... aj -letých slečen a že si tam připadám jako slon v porcelánu. Potřebovala jsem komunikovat s dospělými nebo aspoň s vrstevníky, ne s dětmi... Další den ráno mě vzbudily sestřičky s tím, že mi musí udělat odběry. Nalačno! Dopadlo to tak, že zbavená snad veškeré své krve a s napuchlou rukou, protože sestra neuměla dělat odběry a praskla mi žíla, jsem šla na snídani, ovšem můj blok přetrvával, snědla jsem půl rajčete a omdlela. Nikdo z doktorů nechápal, že je to kvůli odběrům a šoupli mě "pro jistotu" na psychiatrickou JIPku. Tam mi zavedli sondu do žaludku, výživu v kapačkách a nikdo se se mnou nebavil. Na takovém oddělení vás mají za nesvéprávného blázna a nikdo neřeší jak vaši psychiku, tak to, co by jste chtěli nebo nechtěli. Naprosto.
Na druhou stranu jsem se tam ale seznámila se slečnou, která měla problémy s bulimií a se kterou jsem v kontaktu do teď. Mám ji strašně ráda. Moc jsme si tam pomáhali. Pomáhali v jezení. Pobyt na tomto oddělení pro mě byl tou nejhorší zkušeností, kterou jsem kdy zažila. Dostáváte několik tisíc kalorií soundou a kapačkou, do toho bílkovinové nápoje a ještě musíte jíst normálně, všechny a celé porce, aby viděli, jak jste na tom strašně dobře a mohli vás pustit. Jenže já odešla na reverz. Sestry ignorovali mé stížnosti ohledně napíchnutých kapaček, ze kterých mi neustále praskaly žíly a onen roztok, který měl jít do celého těla, se vylíval do ruky mimo žílu. Sestry ale mé prosby alespoň o přepíchnutí do jiného místa ignorovali. Celkově to tak bylo neuvěřitelně psychicky náročné. Sami rodiče když to viděli, souhlasili, že mě odvezou domů. Zaplaťpánbůh si uvědomili, že nalívaní tisíci kaloriemi mi ve vyléčení nijak nepomůže, spíš naopak. Po cestě domů už mi bylo nějaké horko. Doma ukázal teploměr přes 38°C a já se cítila strašně, zřejmě nějaká obrana těla. Naštěstí se to po několika dnech uklidnilo.

2 komentáře:

  1. ahoj mňa by zaujímalo či nemáš nejakú foto z tej doby keď si mala 54 kg pretože fakt neverím že si bola vtedy tučná a podla mňa to bola pre teba akurát normálna váha

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Fotku bych určitě nějakou našla, ale nechci ji zveřejňovat.

      Smazat

Archiv článků