Na psychiatrické klinice jsem toho spoustu zažila a poznala mnoho nových lidí. Naučila jsem se jíst pravidelně a zařadila některé nové potraviny, i když můj pobyt byl specifický v tom, že jsem měla svou vlastní dietu číslo 19, to znamenalo příchody nutriční terapeutky, se kterou jsem si jídelníček skládala. Vyhnula se mi tedy nemocniční strava, za což jsem neskonale vděčná. Jakmile personál na psychiatrické klinice poznal, že nejsem blázen, ale normální člověk s normálním uvažováním a "pouze" s anorexií, chovali se ke mě opravdu hezky, povídali si se mnou, byli milí a vstřícní. Byli daleko hodnější a příjemnější než nějaký rádoby specializovaný personál na psychiatrii v Brně nebo Opavě. Vedle mne tam pobývali alkoholici, lidé po sebevraždách a různých výstupech na veřejnosti, lidé, kteří trpěli stařeckou demencí, drogově závislí aj... Taky jsem zde začala pít proteinové nápoje, čímž mi váha rychle stoupala a jak říkám, do měsíce jsem přibrala na 35 kg (při nástupu 30 kg). Skoro každý den u mě byla nějaká návštěva. Naprosto nejčastěji mamka, za což bych jí chtěla každý den až do smrti děkovat, dále pak táta, občas brácha. Taky za mnou přijela nejlepší kamarádka a dva kamarádi. Ne nadarmo se říká "V nouzi poznáš přítele." Ještě teď, když o tom píšu, hrnou se mi slzy do očí.
A už se pomalu dostáváme do současnosti. Nyní pobývám doma, přibírání jde pomaleji, ale tak nějak jde, snažím se, protože chci zpět do svého milovaného bytu do města, kde budu blíž kultuře a přátelům a nebudu se celý den nudit a myslet jen na jídlo a věci s ním spojené. Už se na to neskonale těším.
Ještě jsem si vzpomněla na dvě příhody, které se mi staly před odjezdem na urgentní příjem (o tomto se dočteš ve článku Můj příběh - část IV). První z nich bylo zlomení nosu, které se mi stalo díky mým "skvělým" otokům na nohách. Díky nim mi totiž nešly nohy dost zvedat a tak jsem takzvaně "šourala" po zemi, což se mi jednou v noci doma nevyplatilo. V noci jsem chtěla jít na záchod, ale levá noha zakopla o pravou a já spadla obličejem na zem a zlomila si nos, krve okolo toho bylo docela dost, ale nejvíce byli vyděšení rodiče, mamce okamžitě vyletěl tlak a rozbolela ji hlava, taťka se přestěhoval na zbytek noci ke mě do pokoje (mám letiště) a spal (ne, moc dobře vím, že nezamhouřil oko) vedle mě. Dohlížel, abych si neustále chladila nos obkladem a asi za dvě hodiny vstal do práce.
Druhá příhoda se odehrával ne doma, ale ve městě, kde se nachází můj již zmiňovaný byt. Čekala mě první cesta ze školy (od tramvaje) do bytu. V té době už jsem chodila kvůli otokům o berlích. Jak jste se mohli dočíst výše, kvůli otokům moje nohy po zemi dost "šouraly". Po vystoupení z tramvaje ale opět zakopla jedna noha o druhou a já letěla k zemi. Jenže moje ruce drželi berle, takže jsem neměla možnost nějakým způsobem pád zastavit nebo aspoň zmírnit. Dopadla jsem hlavou přímo na chodník a roztrhla si obočí. Ze země mě v pološeru zvedal bezdomovec s lahví piva, opřela jsem se o parapet jednoho z domků a tak tak ustála omdlení. Poté následovalo půlhodinové bloudění po městě, protože jsem absolutně nevěděla, kde se nacházím já a kde byt. Berle, ruce, oblečení a hlava byly od krve, lidé, které jsem potkávala na mě vyděšeně hleděli. Jeden Japonec, který vlastnil samoobsluhu mi daroval papírové kapesníky, abych s nimi mohla utřít krev. Asi po půl hodině zmateného bloudění mi pomohl jeden muž s GPS v mobilu, zavedl mě k mému bytu, jehož adresu jsem naštěstí znala z paměti. Po návratu jsem zavolala taťkovi a vyklopila mu, co se stalo a že nepoznám, zda to je a nebo není na šití. Řekl, že přijede. Mamka, kterou sem do toho kvůli jejím nervům nechtěla tahat, ale něco vytušila a řekla, že pokud jí okamžitě neřekne, co se stalo, tak že sedne do auta a pojede celou dobu za ním. Tak ji vzal s sebou. A tak jsem se jednoho podzimního večera dostala zase na urgentní příjem, kde mi hlavu sešili, zjistili, že nemám otřes mozku, ustáli jedno přemlouvání rodičů, ať si mě tam nechají. Rodiče mi nedovolili jít zpět do bytu, musela jsem několik dní zůstat doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat