Osmiletá anorektička - reakce

Ahoj holky. V minulém článku jsem vám dala odkaz na video - dokument o osmileté dívence, která spadla do kolotoče jménem mentální anorexie. Více jsem to ale nekomentovala, což se o vás říct nedá, hodně jste psaly do komentářů. A tak mi to nedá, abych se i já k onomu videu nevyjádřila.

Když jsem odkaz poslala mamce, protože mi si takové věci, na které v průběhu let narazíme, posíláme přes mail, i hned jsem dodala "Pokud ale nechceš brečet, tak se na to raději nedívej." Já u toho totiž brečela.
Jako první mě napadá věta, kterou v dokumentu řekla jedna lékařka, zněla nějak takto "Pro některé dívky trpící mentální anorexií je vlastně strašně osvobozující, když jim přikážeme jíst. Konečně se nemusí o jídlo starat samy." Já tohle vím. Vím, že by mi strašně pomohlo, kdybych nemusela řešit, kolik si do toho dám toho a toho, nejlepší by pro mě bylo, kdybych každé jídlo dostala naservírované a nemusela nad ním přemýšlet, musela bych to sníst. Jenže na druhou stranu je tady strašný strach, že by mi začaly být servírovány různé omáčky, knedlíky, smažená jídla, čokolády, různé tyčinky, dezerty a podobně, a to bych psychicky neutáhla. Myslím si, že pro hodně z "nás" by to bylo osvobození. Nemít tu možnost, rozhodovat. Protože člověk má pak výčitky.
Dále mě ve videu zaujalo, že americké léčebny jsou opravdu léčebny zaměřené na PPP a evidentně jsou asi tak o sto kroků vepředu, oproti českým léčebnám, kde ještě pořád pracují obyčejné sestry, které jediné, co dokážou, je, nazývat holky s anorexií "mentálky". Byla jsem ve více zařízeních tohoto typu a nedivím se, že spousta holek sice odejde vykrmená, ale psychicky jsou na tom pořád stejně, někdy snad i hůř a znovu spadnou do anorexie, a to jak vlastní vůlí ("Konečně jsem doma z toho strašnýho ústavu, teď rychle shodit, co jsem nabrala."), tak neúmyslně, protože je zkrátka nikdo nijak neléčil.
Na jednu stranu je strašné, že do takové nemoci spadne už osmileté DÍTĚ, na druhou stranu, jak jsem již psala v komentářích, dítě se určitě lépe léčí, než nějaká 18tiletá slečna. Ta už má svoji hlavu a dokáže být velice vynalézavá, lstivá, nenechá si nic nabalamutit a rozhodně nehodlá poslouchat něčí příkazy. Zatímco malému dítěti se ještě jakžtakž dá rozkazovat. Pokud to není vyloženě rozmazlený spratek, dokáže určitým způsobem poslechnout něco jako "Broučku, musíš jíst, protože jinak umřeš." U 15 a více letých dívek je strašné to, že přijdou o část dospívání, často leží doma naprosto vyčerpané a straní se okolí, nechtějí (i podvědomě) přijmout své tělo, které se s přibývajícím věkem zakulacuje, zaobluje, roste, z dívky - dítěte se stává žena. U osmileté holčičky je na tohle ale ještě brzo. A nepřichází o kus dospívání, přichází o kus dětství. Na druhou stranu jak jsem již řekla, dítě se většinou dá léčit lépe, takže může přijít jen o "krátkou" část života, zatím co starší dívky se často léči i několik let, v průměru prý 6.
Občas (často) si říkám, že by bylo fajn, nemuset přemýšlet, o jídle, o postavě, o pohledu do zrcadla, o tom, co si o mě myslí ostatní... je to vyčerpávající. Myslím, že to všechny znáte. Jen některé už jste z toho venku a některé jste ještě ve fázi, kdy si to nepřipouštíte, točíte se v koloběhu anorexie a možná se v tom ještě pořád vyžíváte, v nejezení, cvičení...

Co napadá Vás, když se na zmíněné video díváte? V jaké fázi se teď nacházíte, chcete se léčit? A chápete, že vyléčení znamená mít rozumnou váhu a jíst přiměřeně, nikoli 2 jablka a Ovofit za den?