Čtrnáctého

března.

Aneb pokračování mých keců (no někde to prostě filtrovat musím).

1. Tak včera jsem ty dvě odpolední svačiny nezvládla, jako vždy jsem měla jen jednu. Vzhledem k mému váhovému přírůstku je to ale celkem jedno, šlo spíš o psychickou stránku věci - dokážu to, nebo ne? Dvě svačiny už jsem mívala, takže vím, že to dokážu, ale když se jednou ubere, vždycky je pak těžké najet zpět.
2. Ještě k mé váze. Neustále mi říkáte, že není možné, aby mi někdo při 52 kilech říkal "špekáčku". Tak naposled říkám - ano, můj přítel mi tak říkal (řekl). A ano, druhý mi zas říkal, jak jsem pěkně měkkoučká. Moc dobře si pamatuji na moji první psycholožku, ke které mě mamka zavedla při 163 cm a nějakých 50 kg. Řekla mi zhruba něco takového: "No 50 kilo při tvé výšce není zas tak hrozné, ona maminka asi trochu přehnaně panikaří a zveličuje." Jo, super postup, paní doktorko, vůbec jste mě v té době nepopíchla do dalšího hubnutí, neee....
3. Ano, uznávám, má nejnižší váha, kterou jsem kdy měla, tedy 25 kg, je až neuvěřitelná. Jak může mít dospělý, lépe řečeno dvacetiletý člověk, slečna, 25 kg? Zní to jako něco nereálného, ale ono to tak opravdu bylo. A v podstatě jsem to pořád nevnímala. Jsem si jistá, že kdybych neskončila v nemocnici, šla by váha ještě níž. Ne, že bych se o to snažila. Ona už od těch nevím kolika (třeba od 37) šla pořád sama dolů. Vždy při každém dalším vážení byla o pár gramů nižší a zpátky už to nešlo. Asi mi pořád nedochází, že jsem byla na pokraji smrti. Má doktorka mi říkala, že vidí, jak pomalu mrkám, že moc dobře ví, že se mi může kteroukoli vteřinu zastavit srdce. Rodiče ji poslouchali, já jsem poslouchala a dostávala jsem strach... no, však víte z mých příběhů (I, II, III, IV a V), jak to bylo...
4. Je zvláštní, jak si člověk vždycky neváží toho, co má a chce vždy něco jiného. Když se podívám zpětně, vybavuje se mi, že jsem měla skutečně ploché břicho. Teď, když se každé ráno probudím, vidím jen to velké vypouklé, ano, možná, že to nejsou "špeky", ale mám ho velké. V nemocnici mi pan primář říkal, že anorektičky, když začnou jíst, mají tzv. somálské bříško, to znamená, že se nafoukne a je veliké, protože nebylo zvyklé na potravu. Postupem času, ale může to trvat i 2-3 měsíce, to zmizí, splaskne. Název je odvozený od somálských dětí, které takové bříško mají, z důvodu nedostatku potravy. Však už jsme určitě viděli nějaké videozáběry nebo dokument o Somálsku, o chudobě tam, poměrem, nedostatku jídla a pitné vody, o strašných životních podmínkách. Upřímně, když jsem si teď najela na googlu na obrázky somálských dětí, nejradši bych si jednu vlepila! Ony jsou kvůli nedostatku potravy na pokraji smrti a já tam taky byla, jenže vlastní vinou, já si v tom libovala, snažila se o tu vychrtlost. Ale zase na druhou stranu - je to psychická nemoc, nemůžu za to, anorexie je mrcha... Jsem si jistá, že dost z vás to nepochopí a beru to - nikdy jste to nezažili. Stejně jako někteří nedokážou pochopit závislost na alkoholu - však co, na tom nic není, prostě si toho loka nedáš, kristepane, vždyť na tom nic není.. to by jste se sakra divili (tímto chci popřít, že bych někdy byla závislá na alkoholu, ježišmarjá!).
5. Miluju svoji mamku!
6. Jak už jistě víte, s mamkou si často píšeme, protože si hodně věcí nedokážeme říct (rozuměj já jí hodně věcí nedokážu říct). Většinou, když jí píšu, tak pláču (takže jsem celej den opuchlá a ubrečená:D). Třeba jako teď.
7. Strašně ráda bych mamce řekla "Mami, chystej mi zas, prosím, jídla.", ale na druhou stranu z toho mám strašný strach.
8. No tak nebudu holka s nejhubenějšíma nohama... nebylo mi to holt dáno. Ano, mrzí mě, že mám takové dispozice, díky mami, díky tati...co se dá dělat. Nikdy ale nedopustím, abych byla tlustá. Ano, mám širokou pánev. Ano, mám teď kolena širší než stehna, takže vypadá jako debil..ne jako debil ne. Ale jako typická anorektička. Proto nemůžu být super ultra štíhlá. Protože mám prostě nějak sestavené tělo, kosti a ty prostě nikdy nezměníme. Důkazem jsem toho právě já... Ale to moje břicho, to břicho, to mě teď  tak štve. A nesnáším své lícní kosti, dělají mi obličej pomalu širší než delší. A víte co? V nemocnici jsem to řekla (mimo jiné mnoha lidem) jedné paní (nemůžu říct slečně, protože jí bylo okolo 30, ale strašně jsme si sedly a moc jsme se navzájem podporovaly, byla tam s jinou nemocí, než PPP, ale dokázaly jsme prokecat celé hodiny), že se mi strašně nelíbí můj kulatý obličej. A ona udělala tu nejúžasnější věc na světě. Vzala mě k zrcadlu a postavila se vedle mě. To bych potřebovala alespoň jednou týdně, takovou rychloterapii. V ten moment jsem skutečně viděla, že ten, kdo má kulatý obličej, nejsem já, ale ona. Já byla vychrtlé nic. Jenže čas plynul a já už si zas tak jistá nejsem, přirozeně... Nehlásí se někdo s kulatou hlavou na rychlé mrknutí do zrcadla, prosím?:D
9. Nelíbí se mi žádná část mého těla, ale už jsem byla hezčí... Chtěla bych být ta krásná holka... Né sexbomba. Ale ta, za kterou si otočí i hezcí kluci.
10. Jak může kluk, který mi kdysi dávno řekl "No, ty nejsi krásná, ale jsi hezká.", čekat, že bych si s ním někdy začla...? Egoismus nebo čisté ignorantství?
11. Aaaa opět si nezapomeňme připomenout, že přibírám do krásny, ne do tloušťky. Jak řekla mamka a vůbec jí to nezazlívám, i když není fajn to slyšet pořád, "Ty teď opravdu nejsi hezká." Ano, dobře, jsem hnusně vychrtlá. A když hodně piju a jím málo bílkovin, tak jsem taky pěkně oteklá, jojo:D...
12. Váha oproti včerejšku zase klesla, asi to byly ty otoky...
13. Dnes obědvám s mamkou v restauraci! Wohoo :-) Pokud máte zájem, v dalším článku můžu napsat, co dobrého jsem si dala a proč jsme vlastně vůbec jedli v restauraci a ne doma.