Máš podporu rodičů?
Vím, že mí rodiče mě milují a udělali by pro mě všechno na světě. Vím také, že anorexie mě donutila za tu dobu, co s ní jsem, tolikrát jim lhát, že mají plné právo na to, mi nevěřit. Oni ale přesto doufají a stále věří v to, že se z toho dostanu a že budou mít zase tu dceru, kterou mívali - veselou, šťastnou, spokojenou, milující... Určitě mám ve svých rodičích podporu, ale ne podporu v anorexii. Zavezli a vozili by mě klidně přes celou republiku k nějakému doktorovi, kdyby měli byť jen mizivou šanci, že mi to nějak pomůže ve zbavení se anorexie. Nikdo od nich (snad) ale nemůže čekat, že mne budou podporovat v anorexii, v nevyléčení se.
Znám dívky se stejnou či podobnou poruchou příjmu potravy, jejichž rodiče je samozřejmě nepodporují v této nemoci, ale na druhou stranu vidíte, že pro ně jejich dítě není až tak hlavní, že by pro něj neudělali ve vyléčení první poslední. Například když jsem byla v nemocnici, která je vzdálená od našeho bydliště přes 100 km, mí rodiče, a především mamka,, byli schopní za mnou jezdit obden, někdy i každý den. Ale znám dívky, za kterými by takto rodiče jezdili třeba jednou za týden, za čtrnáct dní.. To je podpora, kterou já určitě mám. Láska, i určité pochopení, víra, i když už ne taková, jako před 6 lety...
Žádné komentáře:
Okomentovat