Vzpomínka

Pamatuji si, že jsem musela každý týden přibrat, nevím už kolik, 300 nebo 500 g.
Ze začátku jsem podváděla, vždy došlo k pořádnému přepití = získání váhy za pomocí pořádné dávky vody. Potom už byl ale rozdíl mé skutečné váhy a té, kterou měla ukazovat váha moc veliký. Celý den ve škole jsem nemyslela na nic jiného, než že se dnes budu muset vážit a naši mě odvezou do špitálu, protože to byl jasně stanovený trest. Udělala jsem něco velkého, silného, něco, co bych si nikdy nedokázala ani představit. Zůstala jsem ve škole a nejela autobusem domů. Naši se po mě začali shánět. Napsala jsem ji SMS zprávu, ve které jsem jim jen sdělila, ať se nebojí, že jsem v pořádku, ale nemůžu přijít domů. Netušila jsem, kde budu spát nebo co mám vlastně v plánu. Sedící ve školním klubu asi v 5 hodin odpoledne mi začaly téct slzy. Uklízečka se na mě dívala divně, ale evidentně ji to moc nezajímalo, ještě že tak. Rodiče volali, telefon jsem nezvedala, nešlo to. Psaly SMSky. Napsala jsem jim, že váha není taková, jakou by chtěli a že nemůžu přijít, protože by následoval jejich trest. Mamka mi napsala "Zvedni to, nemusíš mluvit, jen poslouchej." Po několika dalších zmeškaných hovorech jsem celá zarudlá a opuchlá od pláče zvedla telefon. A nemluvila. Jen poslouchala. Poslouchala mamku, která mě přes vzdálenost několika kilometrů utěšovala, že se nemusím bát, že pro mě přijedou a všechno bude v pořádku, že samozřejmě je špatně, že váha nestoupla, ale že mě za to nikdo nikam neodveze, že všechno bude dobré. A aťsi pamatuji, že mě nikdy nezradí, že se můžu vždycky vrátit domů, ať se stane cokoliv...
Přijeli pro mě, oba rodiče, v autě bylo ticho. Jenom mé červené oči zíraly na okolní svět. Nevěděla jsem, co se děje, co se stalo a hlavně, co bude následovat. Ale určitým způsobem se mi asi ulevilo.
Rodiče jsou mou oporou, ať se děje cokoliv. Vím, že mě milují. A já miluji je. Byl to koloběh. Ale snad je vše na dobré cestě. Když píšu tyto řádky, pláču. Nevím proč, ale tečou mi slzy po tváři. Jako by se to celé stalo dnes. Teď. Může za to anorexie. Zničila mi život. A já ho teď zničím jí. Nehodlám se jí dále podřizovat, na to jsem moc silná. Vypadni mrcho, už pro tebe u mě (a u nás u všech) není místo. Skončila jsi. Chytnu tě a odvleču pryč, někam hodně daleko. Nezasloužíš si nic jiného, než smrt. Umřeš osamělá a smutná, protože jsi ten nejhorší... jev, stav... Připrav se na to. Bude to bolet. Mě i tebe. Ale já z boje vyjdu jako vítěz, na rozdíl od tebe.