30 března 2013

Vzpomínka

Pamatuji si, že jsem musela každý týden přibrat, nevím už kolik, 300 nebo 500 g.
Ze začátku jsem podváděla, vždy došlo k pořádnému přepití = získání váhy za pomocí pořádné dávky vody. Potom už byl ale rozdíl mé skutečné váhy a té, kterou měla ukazovat váha moc veliký. Celý den ve škole jsem nemyslela na nic jiného, než že se dnes budu muset vážit a naši mě odvezou do špitálu, protože to byl jasně stanovený trest. Udělala jsem něco velkého, silného, něco, co bych si nikdy nedokázala ani představit. Zůstala jsem ve škole a nejela autobusem domů. Naši se po mě začali shánět. Napsala jsem ji SMS zprávu, ve které jsem jim jen sdělila, ať se nebojí, že jsem v pořádku, ale nemůžu přijít domů. Netušila jsem, kde budu spát nebo co mám vlastně v plánu. Sedící ve školním klubu asi v 5 hodin odpoledne mi začaly téct slzy. Uklízečka se na mě dívala divně, ale evidentně ji to moc nezajímalo, ještě že tak. Rodiče volali, telefon jsem nezvedala, nešlo to. Psaly SMSky. Napsala jsem jim, že váha není taková, jakou by chtěli a že nemůžu přijít, protože by následoval jejich trest. Mamka mi napsala "Zvedni to, nemusíš mluvit, jen poslouchej." Po několika dalších zmeškaných hovorech jsem celá zarudlá a opuchlá od pláče zvedla telefon. A nemluvila. Jen poslouchala. Poslouchala mamku, která mě přes vzdálenost několika kilometrů utěšovala, že se nemusím bát, že pro mě přijedou a všechno bude v pořádku, že samozřejmě je špatně, že váha nestoupla, ale že mě za to nikdo nikam neodveze, že všechno bude dobré. A aťsi pamatuji, že mě nikdy nezradí, že se můžu vždycky vrátit domů, ať se stane cokoliv...
Přijeli pro mě, oba rodiče, v autě bylo ticho. Jenom mé červené oči zíraly na okolní svět. Nevěděla jsem, co se děje, co se stalo a hlavně, co bude následovat. Ale určitým způsobem se mi asi ulevilo.
Rodiče jsou mou oporou, ať se děje cokoliv. Vím, že mě milují. A já miluji je. Byl to koloběh. Ale snad je vše na dobré cestě. Když píšu tyto řádky, pláču. Nevím proč, ale tečou mi slzy po tváři. Jako by se to celé stalo dnes. Teď. Může za to anorexie. Zničila mi život. A já ho teď zničím jí. Nehodlám se jí dále podřizovat, na to jsem moc silná. Vypadni mrcho, už pro tebe u mě (a u nás u všech) není místo. Skončila jsi. Chytnu tě a odvleču pryč, někam hodně daleko. Nezasloužíš si nic jiného, než smrt. Umřeš osamělá a smutná, protože jsi ten nejhorší... jev, stav... Připrav se na to. Bude to bolet. Mě i tebe. Ale já z boje vyjdu jako vítěz, na rozdíl od tebe.

10 komentářů:

  1. Smutný příběh. :(
    Moc ti držím pěsti, abys to dokázala.
    Vydala ses na obtížnou cestu, ale věřím ti!

    OdpovědětVymazat
  2. Je to hrozná představa, jak je anorexie silná, že bys kvůli ní byla schopná utéct z domova a zahodit celý svůj život a všechno co máš ráda. Díky bohu, že i tvoje rodiče jsou silní :) A teď si silná i ty!

    Nevím, jestli je ppp "postižení" na celý život. Zatím se mi u mě i u ostatních holek ukazuje, že asi ano. Určitě je tu něco, co by šlo dělat líp a změnit. Změnit způsob vyrovnávání se s problémy a se stresem. Když jsem byla šťastná a zamilovaná bylo všechno v pohodě, ztloustla jsem, jedla jsem a byla spokojená. Od rozchodu to je s jídlem postupně zase horší a horší. Věřím, že se to zase srovná, až mě potká něco krásného a bude mi dobře. Jenže je vůbec nějaké štěstí "napořád"? Po štěstí přijde zase neštěstí a s ním nejspíš problémy s jídlem. Pěkné životní vyhlídky haha. Ale alespoň je ten život pestrý, neuměly bysme si vážit dobrých věcí, kdyby neexistovali taky ty špatný.

    OdpovědětVymazat
  3. Byla bych strašně ráda, kdyby to co jsem píšeš si dokázala!:) Určitě jsi fajn slečna, tak se nenič :) Nebo se spíš nenech ničit "jí" ..

    OdpovědětVymazat
  4. Ráda bych tě pozvala k sobě na blog, kde právě probíhá soutěž. Zítra ale už končí, tak pokud máš zájem tak si pospěš :) Potěší mě, když se zúčastníš :)!

    Krásný den
    Dullsinea

    OdpovědětVymazat
  5. Jen jí znič, bestii!!! Pořádně jí dej, co proto...Vzala Ti takový kus života! Líbí se mi tahle Tvoje bojovná nálada!!!! Budu čekat, že třeba zase budeš mít potřebu více psát :)) Co se mě týče, tak chodím do školy, do laboratoře, na terapie, koukám na filmy, píšu diplomku, čtu odborné články, vídám se s příbuznými :) Prostě asi takový už téměř normální život :))

    OdpovědětVymazat
  6. při čtení toho co se ti stalo mě začaly v očích pálit slzy :( je dobře, že to s tebou rodiče nevzdávají, i když třeba zrovna nepřibereš to, co by jsi měla, že tě milují a že jsou ti oporou :) je to moc hezky napsané a chápu tě, taky bych se bála jít domů :/ věřím, že zvládneš boj s tou mrchou! musí pro tebe být skvělý pocit, že přibíráš :) asi tak jako když mně ty kila ubývají :P určitě se ti podaří zvítězit, když si věříš, protože to je důležité :)

    a nechápu jak nemůžeš mít rada brokolici, já bych se po ní utloukla!! :D

    OdpovědětVymazat
  7. Tak to je šíleně smutná vzpomínka :( tak mě mrzí čím procházíš. Nenechej ji vyhrát, svini zákeřnou...ty máš na to, abys ji porazila!!!

    OdpovědětVymazat
  8. ...tak nad tím přestaˇpořád jen polemizovat a začni pořádně žrát...

    OdpovědětVymazat
  9. To jsme na tom stejně :D já bych pekla, ale nikdo mi to enchce jíst :/ a pro sebe nepeču :D

    OdpovědětVymazat

Archiv článků