Nevím, proč mám z těch zatracených žvýkaček strach... ani nevím, jaký strach, z čeho konkrétně.. Myslíte si, že je úspěch, žvýkat jich, kolik chci a kdy chci?
31 ledna 2013
Wishes
Cíle a přání, kterých chci dosáhnout:
Najít si kluka
Začít být milejší a spolupracovat se svojí psychiatričkou
Nejíst kečupy a jiné dochucovadla
Koupit si novou (větší) paměťovku do foťáku
Říct mamce, jak si jí vážím a mám ji ráda
Přijímat 9000 KJ denně
Začít chodit na jógu
Nechat si narůst dlouhé vlasy
Chodit plavat
Nepřejídat se
Sportovat - běhat
Sportovat - hrát squash/badminton
30 ledna 2013
Day by day
Přibírám :-)
Jen to vydržet, ale už teď vím, že to půjde.
Děkuji za všechny (především povzbudivé) komentáře!
Můj příběh - část V
Na psychiatrické klinice jsem toho spoustu zažila a poznala mnoho nových lidí. Naučila jsem se jíst pravidelně a zařadila některé nové potraviny, i když můj pobyt byl specifický v tom, že jsem měla svou vlastní dietu číslo 19, to znamenalo příchody nutriční terapeutky, se kterou jsem si jídelníček skládala. Vyhnula se mi tedy nemocniční strava, za což jsem neskonale vděčná. Jakmile personál na psychiatrické klinice poznal, že nejsem blázen, ale normální člověk s normálním uvažováním a "pouze" s anorexií, chovali se ke mě opravdu hezky, povídali si se mnou, byli milí a vstřícní. Byli daleko hodnější a příjemnější než nějaký rádoby specializovaný personál na psychiatrii v Brně nebo Opavě. Vedle mne tam pobývali alkoholici, lidé po sebevraždách a různých výstupech na veřejnosti, lidé, kteří trpěli stařeckou demencí, drogově závislí aj... Taky jsem zde začala pít proteinové nápoje, čímž mi váha rychle stoupala a jak říkám, do měsíce jsem přibrala na 35 kg (při nástupu 30 kg). Skoro každý den u mě byla nějaká návštěva. Naprosto nejčastěji mamka, za což bych jí chtěla každý den až do smrti děkovat, dále pak táta, občas brácha. Taky za mnou přijela nejlepší kamarádka a dva kamarádi. Ne nadarmo se říká "V nouzi poznáš přítele." Ještě teď, když o tom píšu, hrnou se mi slzy do očí.
A už se pomalu dostáváme do současnosti. Nyní pobývám doma, přibírání jde pomaleji, ale tak nějak jde, snažím se, protože chci zpět do svého milovaného bytu do města, kde budu blíž kultuře a přátelům a nebudu se celý den nudit a myslet jen na jídlo a věci s ním spojené. Už se na to neskonale těším.
Ještě jsem si vzpomněla na dvě příhody, které se mi staly před odjezdem na urgentní příjem (o tomto se dočteš ve článku Můj příběh - část IV). První z nich bylo zlomení nosu, které se mi stalo díky mým "skvělým" otokům na nohách. Díky nim mi totiž nešly nohy dost zvedat a tak jsem takzvaně "šourala" po zemi, což se mi jednou v noci doma nevyplatilo. V noci jsem chtěla jít na záchod, ale levá noha zakopla o pravou a já spadla obličejem na zem a zlomila si nos, krve okolo toho bylo docela dost, ale nejvíce byli vyděšení rodiče, mamce okamžitě vyletěl tlak a rozbolela ji hlava, taťka se přestěhoval na zbytek noci ke mě do pokoje (mám letiště) a spal (ne, moc dobře vím, že nezamhouřil oko) vedle mě. Dohlížel, abych si neustále chladila nos obkladem a asi za dvě hodiny vstal do práce.
Druhá příhoda se odehrával ne doma, ale ve městě, kde se nachází můj již zmiňovaný byt. Čekala mě první cesta ze školy (od tramvaje) do bytu. V té době už jsem chodila kvůli otokům o berlích. Jak jste se mohli dočíst výše, kvůli otokům moje nohy po zemi dost "šouraly". Po vystoupení z tramvaje ale opět zakopla jedna noha o druhou a já letěla k zemi. Jenže moje ruce drželi berle, takže jsem neměla možnost nějakým způsobem pád zastavit nebo aspoň zmírnit. Dopadla jsem hlavou přímo na chodník a roztrhla si obočí. Ze země mě v pološeru zvedal bezdomovec s lahví piva, opřela jsem se o parapet jednoho z domků a tak tak ustála omdlení. Poté následovalo půlhodinové bloudění po městě, protože jsem absolutně nevěděla, kde se nacházím já a kde byt. Berle, ruce, oblečení a hlava byly od krve, lidé, které jsem potkávala na mě vyděšeně hleděli. Jeden Japonec, který vlastnil samoobsluhu mi daroval papírové kapesníky, abych s nimi mohla utřít krev. Asi po půl hodině zmateného bloudění mi pomohl jeden muž s GPS v mobilu, zavedl mě k mému bytu, jehož adresu jsem naštěstí znala z paměti. Po návratu jsem zavolala taťkovi a vyklopila mu, co se stalo a že nepoznám, zda to je a nebo není na šití. Řekl, že přijede. Mamka, kterou sem do toho kvůli jejím nervům nechtěla tahat, ale něco vytušila a řekla, že pokud jí okamžitě neřekne, co se stalo, tak že sedne do auta a pojede celou dobu za ním. Tak ji vzal s sebou. A tak jsem se jednoho podzimního večera dostala zase na urgentní příjem, kde mi hlavu sešili, zjistili, že nemám otřes mozku, ustáli jedno přemlouvání rodičů, ať si mě tam nechají. Rodiče mi nedovolili jít zpět do bytu, musela jsem několik dní zůstat doma.
A už se pomalu dostáváme do současnosti. Nyní pobývám doma, přibírání jde pomaleji, ale tak nějak jde, snažím se, protože chci zpět do svého milovaného bytu do města, kde budu blíž kultuře a přátelům a nebudu se celý den nudit a myslet jen na jídlo a věci s ním spojené. Už se na to neskonale těším.
Ještě jsem si vzpomněla na dvě příhody, které se mi staly před odjezdem na urgentní příjem (o tomto se dočteš ve článku Můj příběh - část IV). První z nich bylo zlomení nosu, které se mi stalo díky mým "skvělým" otokům na nohách. Díky nim mi totiž nešly nohy dost zvedat a tak jsem takzvaně "šourala" po zemi, což se mi jednou v noci doma nevyplatilo. V noci jsem chtěla jít na záchod, ale levá noha zakopla o pravou a já spadla obličejem na zem a zlomila si nos, krve okolo toho bylo docela dost, ale nejvíce byli vyděšení rodiče, mamce okamžitě vyletěl tlak a rozbolela ji hlava, taťka se přestěhoval na zbytek noci ke mě do pokoje (mám letiště) a spal (ne, moc dobře vím, že nezamhouřil oko) vedle mě. Dohlížel, abych si neustále chladila nos obkladem a asi za dvě hodiny vstal do práce.
Druhá příhoda se odehrával ne doma, ale ve městě, kde se nachází můj již zmiňovaný byt. Čekala mě první cesta ze školy (od tramvaje) do bytu. V té době už jsem chodila kvůli otokům o berlích. Jak jste se mohli dočíst výše, kvůli otokům moje nohy po zemi dost "šouraly". Po vystoupení z tramvaje ale opět zakopla jedna noha o druhou a já letěla k zemi. Jenže moje ruce drželi berle, takže jsem neměla možnost nějakým způsobem pád zastavit nebo aspoň zmírnit. Dopadla jsem hlavou přímo na chodník a roztrhla si obočí. Ze země mě v pološeru zvedal bezdomovec s lahví piva, opřela jsem se o parapet jednoho z domků a tak tak ustála omdlení. Poté následovalo půlhodinové bloudění po městě, protože jsem absolutně nevěděla, kde se nacházím já a kde byt. Berle, ruce, oblečení a hlava byly od krve, lidé, které jsem potkávala na mě vyděšeně hleděli. Jeden Japonec, který vlastnil samoobsluhu mi daroval papírové kapesníky, abych s nimi mohla utřít krev. Asi po půl hodině zmateného bloudění mi pomohl jeden muž s GPS v mobilu, zavedl mě k mému bytu, jehož adresu jsem naštěstí znala z paměti. Po návratu jsem zavolala taťkovi a vyklopila mu, co se stalo a že nepoznám, zda to je a nebo není na šití. Řekl, že přijede. Mamka, kterou sem do toho kvůli jejím nervům nechtěla tahat, ale něco vytušila a řekla, že pokud jí okamžitě neřekne, co se stalo, tak že sedne do auta a pojede celou dobu za ním. Tak ji vzal s sebou. A tak jsem se jednoho podzimního večera dostala zase na urgentní příjem, kde mi hlavu sešili, zjistili, že nemám otřes mozku, ustáli jedno přemlouvání rodičů, ať si mě tam nechají. Rodiče mi nedovolili jít zpět do bytu, musela jsem několik dní zůstat doma.
Cítíš se teď fyzicky i psychicky líp oproti době, kdy jsi vážila 25kg?
Cítíš se teď fyzicky i psychicky líp oproti době, kdy jsi vážila 25kg?
Upřímně cítím, že mám daleko více energie, než při 25 kilech, ale taky cítím, že to ještě pořád není maximum, kterého můžu dosáhnout. Už nemívám otoky, takže to je další velké plus. Celkově se mi zlepšily nohy (žádné svaly, otoky a osteoporóza), takže už je zvednu, aniž bych si musela pomáhat rukama, dokonce už vylezu do většiny schodů. Klidně vydržím celý den běhat po nákupech a mám energii, když už je moje mamka mrtvá. Je ale pravda, že třeba co je zvláštní, oproti době, kdy váha ukazovala 25 kg, chodím teď brzo spát a taky daleko dřív vstávám. V podstatě je to asi normální režim, ale dříve jsem chodila třeba po půlnoci a vstávala až a oběd. To se mi od návratu z nemocnice ještě nestalo. Nejpozději jsem jednou vstala v 9, v průměru vstávám o půl deváté. A ještě mimochodem - beru prášky na spaní. Jinak by mi trvalo několik hodin, než bych usla a celou noc bych se budila.
Co se psychiky týče, určitě jsem na tom taky lépe, ale nevím, jak velkou roli v tom hraje fakt, že mi v nemocnici nasadili antipsychotika, která beru doteď.
29 ledna 2013
Žvýkačky
Pár faktů o těchto gumových dobrotách.
1. Jednou hodinou vytrvalého žvýkání žvýkačky spálíte 11 kalorií, tedy asi 46 KJ
2. Jedna běžná žvýkačka bez cukru má okolo 5 kalorií, ty větší až 10 kalorií
3. Žvýkání přispívá k psychické pohodě a pomáhá snížit míru úzkosti a stresu
4. Žvýkání žvýkačky pomáhá v boji proti obezitě, protože tělo má pocit, že přijímá potravu a tím zaháníte hlad
5. Žvýkačky bez cukru mají mnohdy stejné nebo ještě vyšší množství kalorií, než žvýkačky s cukrem
6. Náhradní sladidlo Sorbitol obsažené ve žvýkačkách může ve větším množství způsobit žaludeční křeče, nevolnost a průjem.
7. Žvýkání pomáhá udržovat bdělost.
8. Neustálým žvýkáním zatěžujeme svaly okolo úst a mohou se tak okolo nich vytvářet výrazné vrásky.
9. Za jeden rok se na světě vyrobí tolik žvýkaček, že kdybychom je přiložili k sobě, dokázaly by obepnout Zemi po jejím obvodu až devatenáckrát.
10. Žvýkání žvýkačky pomáhá proti pláči, když už má člověk takzvaně na krajíčku.
Můj příběh - část IV
V roce 2012 mě čekala maturita a přijímačky na vysokou školu. Obojí jsem zvládla, ale dodnes v podstatě nechápu jak. Maturitní učení od rána až do večera bylo velice vyčerpávající, měla jsem pauzy jen na jídlo (tenkrát to ještě bylo pouze dvakrát denně). Naštěstí jsem maturitu udělala a na vysokou školu na můj vysněný obor jsem se taky dostala. V podstatě se mi tak nějak nepozorovaně splnil sen. Nikdy jsem si nevěřila, nevěřila jsem tomu, že dokážu udělat maturitu.. dokázala.
Jak už padlo v otázkách a odpovědích, dnes mám vysokou školu na rok přerušenou, díky bohu za známosti, jinak by mi to asi nedovolili, přerušení prvního ročníku se na mojí fakultě dovoluje jen ve výjimečných případech. Na jednu stranu je to dobře, protože moje tělo to jednoduše při 25 kilech nezvládalo, jak jsem si stihla otestovat první tři týdny letního semestru, na druhou stranu se teď doma každodenně nudím, protože není do čeho píchnout. Už se do školy moc těším.
Jak ale došlo k rozhodnutí přerušit školu? Vždyť to je něco, co vás může nějakým způsobem celoživotně ovlivnit, či dokonce poškodit. Povím vám, co se mi přihodilo.
Snad někdy v říjnu začala škola, vysněný obor, město, bydlení v bytě, který mi hradil táta. Zkrátka takový splněný sen! Jenže nájem se měl začít platit až od určitého data, takže jsem do školy musela prvních 14 dní dojíždět. V té době váha ukazovala 25 kg na 164 cm. Já ale žila v nějaké mlze a nepřipouštěla si, že "jde všechno do kytek". Začala jsem mít problémy s otoky, které se vytvářeli v obličeji a naprosto nejvíce na nohách, mívala jsem lýtka, na kterých nešli najít kotníky, jak byly oteklé. Nevěděla jsem, co s tím a trápila se. V důsledku nulového množství svalové hmoty, otoků a osteoporózy mi dělalo problém chodit. Musela jsem začít chodit o berlích a v plánu bylo pořídit ve specializované prodejně francouzskou hůl. K tomu ale nestačilo dojít. Uběhlo prvních 14 dní školy, kdy pro mne byl největší boj dne vyškrábat se do schodů k mé učebně, všichni se na mě dívali, s berlemi mi to moc nešlo a tak jsem všechny za sebou zdržovala a celkově jsem asi dost poutala pozornost. Třetí týden přišlo konečně nastěhování do bytu. Celý týden se mé tělo a tím pádem i psychika trápily oteklýma nohama. Až přišel den D. Byl v podstatě obyčejný jako každý jiný. Až na to, že jsem měla kontrolu u mé psychiatričky. Rodiče už u ní hodně dlouho nebyli a tak si s ní taky zase jednou chtěli promluvit, šli tedy se mnou. V podstatě už to mi bylo divné, protože otec se do těchto věcí nikdy neangažoval. Má doktorka šílela, neustále mi opakovala, že bez hospitalizace to NEMÁM ŠANCI dokázat. Že vidí, jak pomalu mrkám očima, i když to sama nevnímám, že to je způsobené zpomaleným srdcem, že se mi může kdykoliv zastavit, že neznáme dne ani hodiny, že bojuji o život. Snažila se mi změřit tlak, prvně normálním tlakoměrem, po neúspěšném pokusu tím dětským, ale taky bezúspěšně. Mimochodem, teď mívám tlak 98 na 56. Upřímně, dost mě její řeči vyděsily. A koho by taky neviděsily, že..
Rodiče mě poté odvezli do bytu a jeli domů. Večer jsem si psala s mamkou přes facebook, to my tak děláme, když máme něco, co nedokážeme vyslovit. Moje zděšení z otoků, ze smrti a vůbec všeho bylo tak veliké, že jsem jen brečela a řekla to mamce. Ta neváhala a přijela za mnou, protože, jak napsala, má taky strach a potřebuje mě obejmout. Než přijela, byla jsem už tak psychicky hotová, že se u mě v hlavě vytvořilo rozhodnutí, jet skrze oteklé nohy do nemocnice. Mamka přijela, řekla jsem jí o tom, přijel i otec a jeli jsme na urgentní příjem. Jenže.... rodiče si tak nějak mysleli, že nejedu jen skrze otoky, ale že chci konečně něco dělat s mou anorexií. Přes noc jsem zůstala na urgenci, zavedli mi kapačku a "spala" jsem v místnosti asi 3x2 metry, kde byla zima jako na Sibiři.
Další 2 dny docházelo k neustálým přesunům z jednoho oddělení na druhé. Na interní klinice jsem po několika dnech a úspěšném odstranění otoků chtěla jít domů, jenže všichni doktoři by mě nejraději jen viděli, jak přibírám a nic nedělám. Rozhodla jsem se odejít na reverz.. Jenže se stalo něco, co mě opět na delší dobu psychicky odrovnalo - doktoři kvůli mě svolali konzilium, kde se sešlo mnoho různých odborníků a sester a ti rozhodli, že má váha je tak nízká, že se ohrožuji na životě a nemůžu o sobě rozhodovat a tedy odejít na reverz. Převezli mě na oddělení psychiatrické kliniky a detenovali mě. Co znamená detence? Že vám soud nařídí pobyt v určitém zařízení a vy s tím nemůžete nic dělat. Skončila jsem na měsíc na psychiatrické klinice, kde bylo moje propuštění limitováno splněním pro jiné banálního úkolu - přibráním na 30 kg.
Jak už padlo v otázkách a odpovědích, dnes mám vysokou školu na rok přerušenou, díky bohu za známosti, jinak by mi to asi nedovolili, přerušení prvního ročníku se na mojí fakultě dovoluje jen ve výjimečných případech. Na jednu stranu je to dobře, protože moje tělo to jednoduše při 25 kilech nezvládalo, jak jsem si stihla otestovat první tři týdny letního semestru, na druhou stranu se teď doma každodenně nudím, protože není do čeho píchnout. Už se do školy moc těším.
Jak ale došlo k rozhodnutí přerušit školu? Vždyť to je něco, co vás může nějakým způsobem celoživotně ovlivnit, či dokonce poškodit. Povím vám, co se mi přihodilo.
Snad někdy v říjnu začala škola, vysněný obor, město, bydlení v bytě, který mi hradil táta. Zkrátka takový splněný sen! Jenže nájem se měl začít platit až od určitého data, takže jsem do školy musela prvních 14 dní dojíždět. V té době váha ukazovala 25 kg na 164 cm. Já ale žila v nějaké mlze a nepřipouštěla si, že "jde všechno do kytek". Začala jsem mít problémy s otoky, které se vytvářeli v obličeji a naprosto nejvíce na nohách, mívala jsem lýtka, na kterých nešli najít kotníky, jak byly oteklé. Nevěděla jsem, co s tím a trápila se. V důsledku nulového množství svalové hmoty, otoků a osteoporózy mi dělalo problém chodit. Musela jsem začít chodit o berlích a v plánu bylo pořídit ve specializované prodejně francouzskou hůl. K tomu ale nestačilo dojít. Uběhlo prvních 14 dní školy, kdy pro mne byl největší boj dne vyškrábat se do schodů k mé učebně, všichni se na mě dívali, s berlemi mi to moc nešlo a tak jsem všechny za sebou zdržovala a celkově jsem asi dost poutala pozornost. Třetí týden přišlo konečně nastěhování do bytu. Celý týden se mé tělo a tím pádem i psychika trápily oteklýma nohama. Až přišel den D. Byl v podstatě obyčejný jako každý jiný. Až na to, že jsem měla kontrolu u mé psychiatričky. Rodiče už u ní hodně dlouho nebyli a tak si s ní taky zase jednou chtěli promluvit, šli tedy se mnou. V podstatě už to mi bylo divné, protože otec se do těchto věcí nikdy neangažoval. Má doktorka šílela, neustále mi opakovala, že bez hospitalizace to NEMÁM ŠANCI dokázat. Že vidí, jak pomalu mrkám očima, i když to sama nevnímám, že to je způsobené zpomaleným srdcem, že se mi může kdykoliv zastavit, že neznáme dne ani hodiny, že bojuji o život. Snažila se mi změřit tlak, prvně normálním tlakoměrem, po neúspěšném pokusu tím dětským, ale taky bezúspěšně. Mimochodem, teď mívám tlak 98 na 56. Upřímně, dost mě její řeči vyděsily. A koho by taky neviděsily, že..
Rodiče mě poté odvezli do bytu a jeli domů. Večer jsem si psala s mamkou přes facebook, to my tak děláme, když máme něco, co nedokážeme vyslovit. Moje zděšení z otoků, ze smrti a vůbec všeho bylo tak veliké, že jsem jen brečela a řekla to mamce. Ta neváhala a přijela za mnou, protože, jak napsala, má taky strach a potřebuje mě obejmout. Než přijela, byla jsem už tak psychicky hotová, že se u mě v hlavě vytvořilo rozhodnutí, jet skrze oteklé nohy do nemocnice. Mamka přijela, řekla jsem jí o tom, přijel i otec a jeli jsme na urgentní příjem. Jenže.... rodiče si tak nějak mysleli, že nejedu jen skrze otoky, ale že chci konečně něco dělat s mou anorexií. Přes noc jsem zůstala na urgenci, zavedli mi kapačku a "spala" jsem v místnosti asi 3x2 metry, kde byla zima jako na Sibiři.
Další 2 dny docházelo k neustálým přesunům z jednoho oddělení na druhé. Na interní klinice jsem po několika dnech a úspěšném odstranění otoků chtěla jít domů, jenže všichni doktoři by mě nejraději jen viděli, jak přibírám a nic nedělám. Rozhodla jsem se odejít na reverz.. Jenže se stalo něco, co mě opět na delší dobu psychicky odrovnalo - doktoři kvůli mě svolali konzilium, kde se sešlo mnoho různých odborníků a sester a ti rozhodli, že má váha je tak nízká, že se ohrožuji na životě a nemůžu o sobě rozhodovat a tedy odejít na reverz. Převezli mě na oddělení psychiatrické kliniky a detenovali mě. Co znamená detence? Že vám soud nařídí pobyt v určitém zařízení a vy s tím nemůžete nic dělat. Skončila jsem na měsíc na psychiatrické klinice, kde bylo moje propuštění limitováno splněním pro jiné banálního úkolu - přibráním na 30 kg.
28 ledna 2013
Chodíš ještě někam do školy? Co děláš během dne?
Chodíš ještě někam do školy? Co děláš během dne? (záliby, činnosti, práce...)
Momentálně mám kvůli anorexii přerušený první ročník vysoké školy, ale v září plánuji návrat, znovu od prváku. Maturitu jsem udělala v roce 2012 a když se zpětně zamyslím, nechápu, jak jsem to dokázala. Byla jsem nejen fyzicky na pokraji svých sil, ale bohužel i psychicky, navíc tlak způsobený samotnou maturitou ještě vše mnohem víc zhoršoval. Učení od rána do noci, naprostý pocit bezmoci a toho, že nic nevím a neumím, do toho samotná anorexie, se kterou se pojí hádky s rodiči, neustálé myšlenky na jídlo, pití, moji postavu, břicho, zadek, obličej, dále maturitní ples a mnoho mnoho dalších věcí, to vše dělalo každý den horší a horší.
Během dne se bohužel dost nudím, právě kvůli tomu, že do školy teď nechodím. Vím, že bych to ani fyzicky a psychicky nezvládala, na to se musím v léčbě dostat ještě někam jinam, v podstatě jsem na začátku. Doma se hodně věnuji počítači, mám blogy, každý den věnuji podstatnou část úklidu celého domu, docela často něco vytvářím (z papíru, kartonu, maluji a podobně). Nejraději mám, když s někým někam jedu. S mamkou jezdím nakupovat, sem tam s někým do kina. Občas vyrážím autobusem, ale celkově je to hodně složité, protože bydlím na vesnici a spoje jezdí asi 3x za den. Hlavně v zimě je to těžké, komu by se chtělo čekat v mínus 5 stupních hodinu na autobus, že... Přiznávám, že hodně času strávím na facebooku a brouzdáním na internetu. V celkovém součtu mi taky dost času zabere samotné jedení jídel. Dále si pouštím svá oblíbená videa přes youtube, uklízím ve skříních, prodávám věci na aukro.cz a podobně, chodím ven s našimi pejsky, často také peču různé koláče a řezy, i když v poslední době už je na mě kvůli tomu mamka nepříjemná, a to kvůli přibírání z těchto pochutinek. Já sama si totiž nedám, takže pojídání mých díl závisí na rodičích a návštěvách.
Občas mi mamka donese nějakou "činnost" ze svého zaměstnání, různé kontrolování papírů a podobně. Taky jsem kontrolovala kamarádovi jednu databázi.. Snažím se pořád si něco vymýšlet, ale je to obtížné.
Upřímně, bez školy nebo práce je život velice nudný a je těžké, a to především na vesnici, vymyslet si nějakou výplň dne, činnost, zábavu.
Kdyby jste měli nějaké tipy, napište prosím do komentářů a nebo na můj e-mail lsza.blog@seznam.cz.
Můj příběh - část III
Opět došlo k hubnutí. A pak už se to vleklo celou střední, nahoru a dolu, většinou spíš dolů tedy... S přítelem z mého prvního vztahu jsem se rozešla, druhý, třetí a čtvrtý přišli na střední, ale byly to v podstatě krátkodobé záležitosti. Dva z nich mě považovali za tlustou. Na ty věty nikdy nezapomenu. "Špekáčku." a druhá "Ty jsi tak krásně měkkoučká, tlusťoučká." To jsem měla těch 54 kilo na 163 cm.
Rodiče mi zase říkali, jak už vypadám dobře, že mám konečně zase tu kulatou pusu.
V prváku už jsem asi chodila k mé druhé psychiatričce. Upřímně, přejít k ní bylo asi to nejlepší rozhodnutí, které mě za celou dobu mé anorexie potkalo. Tato doktorka mi opravdu hodně pomohla. Docházím k ní i v současnosti, ale už si bohužel nerozumíme a v podstatě nemáme co říct. Chodím tam jen kvůli tomu, že to chtějí rodiče a kvůli lékům. V současné době navštěvuji i psycholožku, kterou mám moc ráda a naopak si moc rozumíme. V podstatě se divím, že k ní chodit můžu, protože je to rodinná terapeutka, jenže rodiče tam se mnou byli jednou v životě dohromady. Otec tenkrát prohlásil, že tam chodit odmítá, že když si chceme promluvit, tak na to nepotřebujeme chodit k doktorovi, ale můžeme doma (což je blbost, nemluvíme spolu a už vůbec ne o anorexii nebo jiných důvěrných věcech). Mamka tam ještě párkrát byla, ale řekla, že tu doktorku ráda nemá a je jí nepříjemné sdělovat takhle svoje pocity. Takže tam chodím sama. Bratr nebyl nikdy u žádné z mých lékařek.
Celou střední školou se to se mnou tedy táhlo. Na konci třeťáku byla moje váha 37 kg a už jsem to opravdu fyzicky nezvládala. Souhlasila jsem s hospitalizací v Brně a poslední měsíc školy čekala doma v posteli, až mě přijmou. Škola mi v tomhle ohledu vyšla naprosto vstříct.
Byla jsem tedy hospitalizovaná v Brně, ještě na dětském oddělení. Tam mě ale chytl v prvním momentě blok a odmítala jsem jíst. První den mě tam nechali sedět na pokoji samotnou, že prý mě ještě nezahrnuly do rozvrhů a tak mám sedět a čekat. To trvalo celý den. Navíc večer, když konečně došlo k postupnému seznamování s ostatníma holkama, jsem zjistila, že moje psychika je asi někde jinde, než na úrovni těch 11, 13... aj -letých slečen a že si tam připadám jako slon v porcelánu. Potřebovala jsem komunikovat s dospělými nebo aspoň s vrstevníky, ne s dětmi... Další den ráno mě vzbudily sestřičky s tím, že mi musí udělat odběry. Nalačno! Dopadlo to tak, že zbavená snad veškeré své krve a s napuchlou rukou, protože sestra neuměla dělat odběry a praskla mi žíla, jsem šla na snídani, ovšem můj blok přetrvával, snědla jsem půl rajčete a omdlela. Nikdo z doktorů nechápal, že je to kvůli odběrům a šoupli mě "pro jistotu" na psychiatrickou JIPku. Tam mi zavedli sondu do žaludku, výživu v kapačkách a nikdo se se mnou nebavil. Na takovém oddělení vás mají za nesvéprávného blázna a nikdo neřeší jak vaši psychiku, tak to, co by jste chtěli nebo nechtěli. Naprosto.
Na druhou stranu jsem se tam ale seznámila se slečnou, která měla problémy s bulimií a se kterou jsem v kontaktu do teď. Mám ji strašně ráda. Moc jsme si tam pomáhali. Pomáhali v jezení. Pobyt na tomto oddělení pro mě byl tou nejhorší zkušeností, kterou jsem kdy zažila. Dostáváte několik tisíc kalorií soundou a kapačkou, do toho bílkovinové nápoje a ještě musíte jíst normálně, všechny a celé porce, aby viděli, jak jste na tom strašně dobře a mohli vás pustit. Jenže já odešla na reverz. Sestry ignorovali mé stížnosti ohledně napíchnutých kapaček, ze kterých mi neustále praskaly žíly a onen roztok, který měl jít do celého těla, se vylíval do ruky mimo žílu. Sestry ale mé prosby alespoň o přepíchnutí do jiného místa ignorovali. Celkově to tak bylo neuvěřitelně psychicky náročné. Sami rodiče když to viděli, souhlasili, že mě odvezou domů. Zaplaťpánbůh si uvědomili, že nalívaní tisíci kaloriemi mi ve vyléčení nijak nepomůže, spíš naopak. Po cestě domů už mi bylo nějaké horko. Doma ukázal teploměr přes 38°C a já se cítila strašně, zřejmě nějaká obrana těla. Naštěstí se to po několika dnech uklidnilo.
Rodiče mi zase říkali, jak už vypadám dobře, že mám konečně zase tu kulatou pusu.
V prváku už jsem asi chodila k mé druhé psychiatričce. Upřímně, přejít k ní bylo asi to nejlepší rozhodnutí, které mě za celou dobu mé anorexie potkalo. Tato doktorka mi opravdu hodně pomohla. Docházím k ní i v současnosti, ale už si bohužel nerozumíme a v podstatě nemáme co říct. Chodím tam jen kvůli tomu, že to chtějí rodiče a kvůli lékům. V současné době navštěvuji i psycholožku, kterou mám moc ráda a naopak si moc rozumíme. V podstatě se divím, že k ní chodit můžu, protože je to rodinná terapeutka, jenže rodiče tam se mnou byli jednou v životě dohromady. Otec tenkrát prohlásil, že tam chodit odmítá, že když si chceme promluvit, tak na to nepotřebujeme chodit k doktorovi, ale můžeme doma (což je blbost, nemluvíme spolu a už vůbec ne o anorexii nebo jiných důvěrných věcech). Mamka tam ještě párkrát byla, ale řekla, že tu doktorku ráda nemá a je jí nepříjemné sdělovat takhle svoje pocity. Takže tam chodím sama. Bratr nebyl nikdy u žádné z mých lékařek.
Celou střední školou se to se mnou tedy táhlo. Na konci třeťáku byla moje váha 37 kg a už jsem to opravdu fyzicky nezvládala. Souhlasila jsem s hospitalizací v Brně a poslední měsíc školy čekala doma v posteli, až mě přijmou. Škola mi v tomhle ohledu vyšla naprosto vstříct.
Byla jsem tedy hospitalizovaná v Brně, ještě na dětském oddělení. Tam mě ale chytl v prvním momentě blok a odmítala jsem jíst. První den mě tam nechali sedět na pokoji samotnou, že prý mě ještě nezahrnuly do rozvrhů a tak mám sedět a čekat. To trvalo celý den. Navíc večer, když konečně došlo k postupnému seznamování s ostatníma holkama, jsem zjistila, že moje psychika je asi někde jinde, než na úrovni těch 11, 13... aj -letých slečen a že si tam připadám jako slon v porcelánu. Potřebovala jsem komunikovat s dospělými nebo aspoň s vrstevníky, ne s dětmi... Další den ráno mě vzbudily sestřičky s tím, že mi musí udělat odběry. Nalačno! Dopadlo to tak, že zbavená snad veškeré své krve a s napuchlou rukou, protože sestra neuměla dělat odběry a praskla mi žíla, jsem šla na snídani, ovšem můj blok přetrvával, snědla jsem půl rajčete a omdlela. Nikdo z doktorů nechápal, že je to kvůli odběrům a šoupli mě "pro jistotu" na psychiatrickou JIPku. Tam mi zavedli sondu do žaludku, výživu v kapačkách a nikdo se se mnou nebavil. Na takovém oddělení vás mají za nesvéprávného blázna a nikdo neřeší jak vaši psychiku, tak to, co by jste chtěli nebo nechtěli. Naprosto.
Na druhou stranu jsem se tam ale seznámila se slečnou, která měla problémy s bulimií a se kterou jsem v kontaktu do teď. Mám ji strašně ráda. Moc jsme si tam pomáhali. Pomáhali v jezení. Pobyt na tomto oddělení pro mě byl tou nejhorší zkušeností, kterou jsem kdy zažila. Dostáváte několik tisíc kalorií soundou a kapačkou, do toho bílkovinové nápoje a ještě musíte jíst normálně, všechny a celé porce, aby viděli, jak jste na tom strašně dobře a mohli vás pustit. Jenže já odešla na reverz. Sestry ignorovali mé stížnosti ohledně napíchnutých kapaček, ze kterých mi neustále praskaly žíly a onen roztok, který měl jít do celého těla, se vylíval do ruky mimo žílu. Sestry ale mé prosby alespoň o přepíchnutí do jiného místa ignorovali. Celkově to tak bylo neuvěřitelně psychicky náročné. Sami rodiče když to viděli, souhlasili, že mě odvezou domů. Zaplaťpánbůh si uvědomili, že nalívaní tisíci kaloriemi mi ve vyléčení nijak nepomůže, spíš naopak. Po cestě domů už mi bylo nějaké horko. Doma ukázal teploměr přes 38°C a já se cítila strašně, zřejmě nějaká obrana těla. Naštěstí se to po několika dnech uklidnilo.
Docházelo někdy během tvého hubnutí doma k hádkám?
Docházelo někdy během tvého hubnutí doma k hádkám? Z příběhu jsem pochopila, že to rodiče nějak tvrdě neřešili a jen tiše doufali.
Já nikdy neměla takovou tu klasickou pubertu, takže když jsme se doma hádali a nebo hádáme, je to jenom kvůli anorexii, jídlu atd... S rodiči se hádám často, ale většinou je to prostě kvůli tomu prokletému jídlu. Dnes, když už je mi tolik let, kolik mi je, tak rodiče vědí, že je to všechno na mě, já se musím rozhodnout pro léčbu a já se musím projíst do normálu, nikdo jiný to za mě neudělá a už vůbec ne oni, proto tak nějak čekají a tiše doufají.
Jak to bylo po tvém nástupu na sš?
Jak to bylo po tvém nástupu na sš? Změnilo se něco? Bavili se s tebou? Nebo tě jen brali jako nějakou holku, která má anorexii a tak se s ní radši nebaví?
Upřímně na SŠ jsem prožívala různá období jedení a nejedení. Ze začátku jsem docela jedla, to bylo zrovna takové lepší období, takže nástup do školy dopadl dobře, přijali mě jako normální holku. Pak už to bylo horší a se spoustou lidí jsem se odcizila, hodně se jich ode mě distancovalo a nebo prostě neměli čas snažit se navázat kontakt s někým, kdo má evidentně problém bavit se s ostatními (únava, strach, odtažitost, neustálé přemýšlení o váze, jídle...). Zůstalo jen pár nejlepších přátel ze třídy, ale nevadí mi to. Podle mne je lepší mít jen pár skvělých přátel, o které se člověk může opřít, než mnoho těch "přátel", na které se nemůžeš spolehnout v ničem, ne tak ve vlastním přátelství.
27 ledna 2013
YumYum
Já vím, že pro vás to nic neznamená, ale asi po třech letech jsem si dnes dokázala dát ŽVÝKAČKU. Já vím, že to nejsou žádné kalorie (když už jsme u toho - jedna Orbitka jahodová má 9,814 Kj, borůvková 9,884 KJ), ale ty poslední roky jsem ze žvýkaček měla jednoduše strach. Stejně jako mám strach z lesků na rty a rtěnek... Daří se mi ale bojovat a s každým takovým posunem jsem na sebe hrdější a pyšnější.
Můj příběh - část II
Anorexie už ovládala můj život, ale ještě stále jsem neměla ani tušení o tom, co anorexie je. Rodiče, lépe řečeno mamka, taky nevěděli nic o poruchách příjmu potravy, ale všimli si, že jsem se změnila, je mi pořád zima a jsem strašně unavená.
Mamka zřejmě po poradě s mojí dětskou lékařkou usoudila, že se něco děje a vzala mě k psychiatričce. Bohužel musím říct, že to byl jeden z dalších lidí, kteří mě jen nějakým způsobem utvrdili v hubnutí. Na začátku byla má váha okolo 50 kg, postupně jsem ale za docházení na kontroly hubla a hubla. Až na nějakých 47 (?) kg. Pamatuji si, jak mi tato psychiatrička řekla "No, já myslím, že maminka je trošku přehnaně vyděšená, že to s tou anorexií nebude zas tak vážné. Ani váha není nějak kriticky nízká."
A co ve mě tento výrok způsobil? Já blbec jsem musela začít podvědomě dokazovat, že mám problém! Asi to byla nějaká snaha o pozornost a dokonalost.
Pamatuji si, jak se mamka domluvila s jednou učitelkou na základní škole a já k ní musela chodit každý den svačit, na obědy jezdila mamka z práce (moje škola byla ve vedlejší vesnici). I přes veškerou snahu mého okolí jsem ale hubla. Ještě aby ne, je známo, že anorektičky jsou velice vynalézavé. Mamka například přijela s obědem, posadila mě s ním do jedné místnosti, ale odešla za dveře popovídat si s kamarádkou. Něco jsem snědla, ale to, co šlo, jsem ukryla. Do kapes, ponožek, botů, za spodní prádlo... Ano, zní to strašně. Ale tohle anorektičky dělají.
S přibývající únavou, podrážděností a zimomřivostí opadával jakýkoli zájem o mé kamarády. Například když jsme se školou jeli na exkurzi nebo výlet, naše parta šla do restaurace na oběd. Asi 6 lidí okolo mě sedělo a jedli pizzu a já je pozorovala a ani mě v té době nenapadlo, že bych to udělala jinak, prostě jsem si nic neobjednala a jen tam tak seděla. Dnes si říkám, že většina z nich asi nebyli ti nejlepší přátelé, protože jinak by se mě aspoň jednou v životě zeptali, jestli se něco neděje, proč nejím, jestli nepotřebuji pomoct. Oni ale dělali, že je všechno v pořádku a tvářili se jakoby nic.
Těsně před nástupem do prváku na střední škole jsem odjela na asi 12tidenní pobyt v jednom léčebném zařízení. Nebyla to hospitalizace, pracovně to nazývali "tábor" a šla jsem tam dobrovolně. Těch, které tam jeli jako na tábor a měli úplně jiný režim než ti, kteří tam byli hospitalizovaní, bylo asi 5, včetně mě. Mohli jsme si brát své potraviny místo těch nemocničních, chodili jsme se sestřičkami na procházky, do obchodů, celkově to byl jiný režim. Jenže i tak to bylo děsivé. Nemocniční prostředí asi nemůže být příjemné pro nikoho. Sestřičky po nás i tak křičeli a říkali nám "mentálky". Odpočítávala jsem hodiny do konce pobytu. Když mě mamka vyzvedla, poprosila jsem ji, jestli by jsme spolu mohli zajít na oběd na pizzu. Ano, byla jsem rozhodnutá, že do takového zařízení se nechci už nikdy vrátit, nikdy! Poté jsem jela na seznamovací tábor prvních ročníků mé nové střední školy. Tam mě ale chytly střevní potíže, takže u mě k žádnému seznamování v podstatě nedošlo. Po příjezdu domů jsem poprosila mamku, jestli by mi mohla udělat na oběd její výborné pečené kuře s rýží. Tyto informace nemají žádnou váhu a důležitost, ale jsou to takové střípky, které se mi vybavují.
Začala jsem svačit v kavárně medovník, dala jsem si se svým tehdejším přítelem (první vážný vztah) popcorn v kině, na druhé večeře byla čokoládová tyčinka Kinder Maxi King a podobně. Zpětně po nějaké době jsem zjistila, že máma mi v té době do jídla přidávala Glukopur, proto mi v dnešní době dělá problémy jí věřit a chci si jídlo chystat a vařit sama.
Když jsem se vrátila z onoho zmiňovaného "tábora", váha ukazovala 43 kilogramů. Po příjezdu došlo docela rychle k přibrání. Chtěla jsem si udržovat nějakých 50-52 kg. Nechtěla jsem se vážit, ale mamka chtěla mít jistotu, že nehubnu, takže k vážení docházela, já to číslo ale vědět nechtěla. Ovšem nedalo mi to a mamky jsem se pak zpětně vždy zeptala, kolik že vážím. Po nějaké době jsem zjistila, že mi lže. Váha ukázala, myslím, 54 kg. Pro mě hrůza. Hrůza a zděšení z toho, že svou váhu nezvládám.
Mamka zřejmě po poradě s mojí dětskou lékařkou usoudila, že se něco děje a vzala mě k psychiatričce. Bohužel musím říct, že to byl jeden z dalších lidí, kteří mě jen nějakým způsobem utvrdili v hubnutí. Na začátku byla má váha okolo 50 kg, postupně jsem ale za docházení na kontroly hubla a hubla. Až na nějakých 47 (?) kg. Pamatuji si, jak mi tato psychiatrička řekla "No, já myslím, že maminka je trošku přehnaně vyděšená, že to s tou anorexií nebude zas tak vážné. Ani váha není nějak kriticky nízká."
A co ve mě tento výrok způsobil? Já blbec jsem musela začít podvědomě dokazovat, že mám problém! Asi to byla nějaká snaha o pozornost a dokonalost.
Pamatuji si, jak se mamka domluvila s jednou učitelkou na základní škole a já k ní musela chodit každý den svačit, na obědy jezdila mamka z práce (moje škola byla ve vedlejší vesnici). I přes veškerou snahu mého okolí jsem ale hubla. Ještě aby ne, je známo, že anorektičky jsou velice vynalézavé. Mamka například přijela s obědem, posadila mě s ním do jedné místnosti, ale odešla za dveře popovídat si s kamarádkou. Něco jsem snědla, ale to, co šlo, jsem ukryla. Do kapes, ponožek, botů, za spodní prádlo... Ano, zní to strašně. Ale tohle anorektičky dělají.
S přibývající únavou, podrážděností a zimomřivostí opadával jakýkoli zájem o mé kamarády. Například když jsme se školou jeli na exkurzi nebo výlet, naše parta šla do restaurace na oběd. Asi 6 lidí okolo mě sedělo a jedli pizzu a já je pozorovala a ani mě v té době nenapadlo, že bych to udělala jinak, prostě jsem si nic neobjednala a jen tam tak seděla. Dnes si říkám, že většina z nich asi nebyli ti nejlepší přátelé, protože jinak by se mě aspoň jednou v životě zeptali, jestli se něco neděje, proč nejím, jestli nepotřebuji pomoct. Oni ale dělali, že je všechno v pořádku a tvářili se jakoby nic.
Těsně před nástupem do prváku na střední škole jsem odjela na asi 12tidenní pobyt v jednom léčebném zařízení. Nebyla to hospitalizace, pracovně to nazývali "tábor" a šla jsem tam dobrovolně. Těch, které tam jeli jako na tábor a měli úplně jiný režim než ti, kteří tam byli hospitalizovaní, bylo asi 5, včetně mě. Mohli jsme si brát své potraviny místo těch nemocničních, chodili jsme se sestřičkami na procházky, do obchodů, celkově to byl jiný režim. Jenže i tak to bylo děsivé. Nemocniční prostředí asi nemůže být příjemné pro nikoho. Sestřičky po nás i tak křičeli a říkali nám "mentálky". Odpočítávala jsem hodiny do konce pobytu. Když mě mamka vyzvedla, poprosila jsem ji, jestli by jsme spolu mohli zajít na oběd na pizzu. Ano, byla jsem rozhodnutá, že do takového zařízení se nechci už nikdy vrátit, nikdy! Poté jsem jela na seznamovací tábor prvních ročníků mé nové střední školy. Tam mě ale chytly střevní potíže, takže u mě k žádnému seznamování v podstatě nedošlo. Po příjezdu domů jsem poprosila mamku, jestli by mi mohla udělat na oběd její výborné pečené kuře s rýží. Tyto informace nemají žádnou váhu a důležitost, ale jsou to takové střípky, které se mi vybavují.
Začala jsem svačit v kavárně medovník, dala jsem si se svým tehdejším přítelem (první vážný vztah) popcorn v kině, na druhé večeře byla čokoládová tyčinka Kinder Maxi King a podobně. Zpětně po nějaké době jsem zjistila, že máma mi v té době do jídla přidávala Glukopur, proto mi v dnešní době dělá problémy jí věřit a chci si jídlo chystat a vařit sama.
Když jsem se vrátila z onoho zmiňovaného "tábora", váha ukazovala 43 kilogramů. Po příjezdu došlo docela rychle k přibrání. Chtěla jsem si udržovat nějakých 50-52 kg. Nechtěla jsem se vážit, ale mamka chtěla mít jistotu, že nehubnu, takže k vážení docházela, já to číslo ale vědět nechtěla. Ovšem nedalo mi to a mamky jsem se pak zpětně vždy zeptala, kolik že vážím. Po nějaké době jsem zjistila, že mi lže. Váha ukázala, myslím, 54 kg. Pro mě hrůza. Hrůza a zděšení z toho, že svou váhu nezvládám.
26 ledna 2013
Dotazník
1. Kardio x posilování?
Určitě kardio, nebaví mě poslouchat nebo pozorovat někoho a podle něj cvičit nudné sklapovačky, sedy-lehy a podobně. Je to strašně nudné a pomalu mi to utíká, protože nezaměstnám hlavu.
2. Jillian Michaels x Bob Harper?
Jillian, ale jen proto, že jsou z ní teď všichni paf!
3. Mražený jogurt x zmrzlina?
Mražený jogurt, miluji jogurty! Ale mražený si nedělám, hlavně v zimě ne.
4. Trénink: Horní x dolní část těla?
Dolní část těla.
5. Lunges x dřepy?
Raději dřepy, ale ty teď kvůli tomu, že nemám žádné svaly, zato mám osteoporózu, dělat nemůžu.
6. Sladké x slané?
Jsem na sladké, i když dříve jsem asi byla více. V podstatě mám většinou snídani a svačiny sladké a oběd a večeři slané, takže to celý den střídám.
7. Jóga x pilates?
Pilates jsem chtěla vždycky vyzkoušet, ale zatím mám zkušenosti jen s jógou, která se mi ale moc líbila.
8. Nike x Adidas?
Určitě kardio, nebaví mě poslouchat nebo pozorovat někoho a podle něj cvičit nudné sklapovačky, sedy-lehy a podobně. Je to strašně nudné a pomalu mi to utíká, protože nezaměstnám hlavu.
2. Jillian Michaels x Bob Harper?
Jillian, ale jen proto, že jsou z ní teď všichni paf!
3. Mražený jogurt x zmrzlina?
Mražený jogurt, miluji jogurty! Ale mražený si nedělám, hlavně v zimě ne.
4. Trénink: Horní x dolní část těla?
Dolní část těla.
5. Lunges x dřepy?
Raději dřepy, ale ty teď kvůli tomu, že nemám žádné svaly, zato mám osteoporózu, dělat nemůžu.
6. Sladké x slané?
Jsem na sladké, i když dříve jsem asi byla více. V podstatě mám většinou snídani a svačiny sladké a oběd a večeři slané, takže to celý den střídám.
7. Jóga x pilates?
Pilates jsem chtěla vždycky vyzkoušet, ale zatím mám zkušenosti jen s jógou, která se mi ale moc líbila.
8. Nike x Adidas?
Asi v tom ani nevidím moc velký rozdíl.. Pokud bych opravdu musela vybrat jen jedno, řeknu Adidas, protože se mi nelíbí, jak někteří lidé čtou Nike jako [najkí] :D
9. Fitko x fitness doma?
Fitko je lepší, můžete si s sebou vzít kamaráda, motivují vás lidé okolo a máte na výběr z různých cvičebních pomůcek.
10. Vařená x grilovaná zelenina?
Určitě grilovaná, ale nejlepší je čerstvá.
11. Burpees x push-ups?
Určitě push-ups.
12. Těstoviny x rýže?
Dříve jsem měla rýži moc ráda, ale moje mamka ji dělá strašně mastnou, takže volím jednoznačně těstoviny.
13. Proteinový prášek x protein z jídla?
Nejlepší je přirozená cesta - proteinem nabytá jídla. Dříve jsem ale pila proteinový prášek s mlékem. Trvalo to asi 3 měsíce, takže ke konci už mi opravdu lezl na nervy.
14. Nejoblíbenější věc na cvičení?
Hrozně mě mrzí, že tu jsem ještě neobjevila.
15. Nejoblíbenější výmluva před tím, než jsi začal s fitness?
Já ještě nezačala.
16. Nejoblíbenější svačinka?
Jogurt.
17. Nejoblíbenější snídaně?
9. Fitko x fitness doma?
Fitko je lepší, můžete si s sebou vzít kamaráda, motivují vás lidé okolo a máte na výběr z různých cvičebních pomůcek.
10. Vařená x grilovaná zelenina?
Určitě grilovaná, ale nejlepší je čerstvá.
11. Burpees x push-ups?
Určitě push-ups.
12. Těstoviny x rýže?
Dříve jsem měla rýži moc ráda, ale moje mamka ji dělá strašně mastnou, takže volím jednoznačně těstoviny.
13. Proteinový prášek x protein z jídla?
Nejlepší je přirozená cesta - proteinem nabytá jídla. Dříve jsem ale pila proteinový prášek s mlékem. Trvalo to asi 3 měsíce, takže ke konci už mi opravdu lezl na nervy.
14. Nejoblíbenější věc na cvičení?
Hrozně mě mrzí, že tu jsem ještě neobjevila.
15. Nejoblíbenější výmluva před tím, než jsi začal s fitness?
Já ještě nezačala.
16. Nejoblíbenější svačinka?
Jogurt.
17. Nejoblíbenější snídaně?
Jogurt s banánem.
18. Zdravé jídlo, které nesneseš?
Květák a brokolici.
19. Jakou hudbu posloucháš při cvičení?
Tu, co mám nejradši. A nebo oblíbené rádio, kde vím, že hrají mé oblíbené písničky (oblíbený styl).
20. Cvik, který nerada děláš?
Ten, který je stopadesátý.
21. Cvičíš 30 x 60 minut?
Ani jedno.
22. Oblíbená polévka?
Domácí polévky mi nechutnají, ale občas si udělám na zahřátí do hrnečku hovězí vývar s nudličkami.
24. Nej ovoce a zelenina?
Banán, jablko Granny Smith, v létě jahody a borůvky. Ze zeleniny mám nejraději rajčata.
25. Ryba x kuře?
Květák a brokolici.
19. Jakou hudbu posloucháš při cvičení?
Tu, co mám nejradši. A nebo oblíbené rádio, kde vím, že hrají mé oblíbené písničky (oblíbený styl).
20. Cvik, který nerada děláš?
Ten, který je stopadesátý.
21. Cvičíš 30 x 60 minut?
Ani jedno.
22. Oblíbená polévka?
Domácí polévky mi nechutnají, ale občas si udělám na zahřátí do hrnečku hovězí vývar s nudličkami.
24. Nej ovoce a zelenina?
Banán, jablko Granny Smith, v létě jahody a borůvky. Ze zeleniny mám nejraději rajčata.
25. Ryba x kuře?
Určitě kuře. Kromě tuňáka ryby nejím.
Můj příběh - začátky
Protože se na blogu docela často objevují prosby, abych napsala více o sobě a své minulosti, rozhodla jsem se tedy sesmolit nějaké to povídání o mém životě před a s anorexií. Období po anorexii ještě nenastalo.
Byla jsem normální mladá holka z dobré rodiny. Nikdy jsme nebyli milionáři, ale nikdy jsme také nebyli chudí. Mám dva starší sourozence, kteří mě měli vždycky rádi a já je taky. Jenže jsou o dost starší, a tak nastala doba, kdy se z našeho domu odstěhovali a já zůstala s rodiči sama. Tím pádem jako bych byla jedináček. Myslím, že to je jedna z věcí, která zapříčinila moji anorexii. Není třeba si něco namlouvat - často jsem dostala to, co jsem chtěla, prachsprostý rozmazlenec, tatínkův a maminčin mazánek.
Vždycky jsem ale od rodičů slýchávala, že mám tlustá stehna a lýtka, ale že za to v podstatě nemůžu, protože mě k tomu předurčili předkové z mamčiny rodiny. Nejšílenější věta, kterou dodnes nenávidím a už asi vždy budu, zněla "Ty máš pusenku jak melounek!" Narážky na mou kulatou a oplácanou hlavu byly docela časté.
Anorexie většinou nemá jeden spouštěč. Ani u mne tomu nebylo jinak. Pamatuji si ale, jak mi jednou bratrův kamarád napsal na ještě tehdy populárním ICQ, že na mě jde poznat, že ráda jím. Poznámky rodičů, sourozenců a tento "skvělý" kamarád byly asi spouštěči. Vzpomínám ale i na to, že jsem se nevážila. Váhu jsem nijak neřešila, v mém životě byly jiné, důležitější věci, žila jsem si takový ten správný teenagerský život (i když nikdy na mě nepřišla taková ta klasická puberta, kdy si totálně nerozumíte s rodiči a bouříte se při každé příležitosti, rodiče se mnou vždy jednali jako s dospělou). Do deváté třídy základní školy byla moje váha něco nepodstatného. Až na nějaké prohlídce (asi 15tileté) mě má doktorka zvážila a váha ukázala 56 kg. Lekla jsem se. Nad váhou jsem do té doby nějak moc nepřemýšlela, ale asi někde v hlavě existovaly odhady, kolik bych asi tak mohla vážit, a 56 mezi těmito odhady nebylo. Doktorka se mě ptala na různé věci, jestli mám menstruaci, jestli mě něco nebolí a podobně, a taky se mě mimo jiné jen tak zeptala "Váhu si asi hlídáš, to není problém, že?" Trochu zděšená jsem jí odpověděla něco jako "Připadá vám to tak?"
Více jsme se o tom ale nebavily.
Další věcí v té době byla moje tehdy nejlepší kamarádka. Vždycky byla štíhlá. Sice malé výšky, ale hubená. Blondýna s modrýma očima a rovnými vlasy. Můj sen. Nikdy mezi námi ale nebyla nějaká závist! Jenže ona začala trénovat kvůli přijímačkám na střední školu, kde bylo potřeba dokázat taky určitou fyzickou úroveň. Běhala, jezdila na bruslích, dělala doma sedy lehy a psala mi na ICQ, kolik jich udělala. Taky mi psala, co jí a já se jí třeba zeptala "No a co sis dala pak, na večeři?" a ona odpověděla, že si teda myslí, že toho už bylo až až, ne tak, aby si ještě dávala večeři.
Tohle všechno nahrálo "mojí" nemoci, která přicházela pomalu, potichu a plíživě.
Všimla jsem si, že mi "něco" teče přes pás u kalhot. Mamka uznala, že vidím správně. Chtěla jsem tedy zhubnout. Tehdy nějaké diety, hubnutí, kalorie, pravidelné cvičení aj... šly úplně mimo mě.
Když si představím, čím jsem chtěla zhubnout, rozesměje mě to. V podstatě nedošlo k ubrání. Asi spíš nějaké osvětě jídelníčku. Například na svačinu Activia jogurt s Emco sušenkami. Netušila jsem, že to má více kalorií, než kdybych si dala nějaký oplatek... v té době ještě ne.
Poté ale nastoupil těžší level. Když byla na něco chuť, šla jsem, vzala si to, ale uprostřed kousání si uvědomila, že to vlastně nechci a chci zhubnout, tak to skončilo v koši.
Postupně moje tělo ztrácelo sílu a energii. Bylo léto, krásný teplý den a já ležela v obýváku pod dekou. Mamka začala být podezíravá, ale v té době ještě nikoho nenapadlo něco jako porucha příjmu potravy.
Jídlo čím dál častěji končilo ukryté v sáčcích, taškách, kabelkách..
Byla jsem normální mladá holka z dobré rodiny. Nikdy jsme nebyli milionáři, ale nikdy jsme také nebyli chudí. Mám dva starší sourozence, kteří mě měli vždycky rádi a já je taky. Jenže jsou o dost starší, a tak nastala doba, kdy se z našeho domu odstěhovali a já zůstala s rodiči sama. Tím pádem jako bych byla jedináček. Myslím, že to je jedna z věcí, která zapříčinila moji anorexii. Není třeba si něco namlouvat - často jsem dostala to, co jsem chtěla, prachsprostý rozmazlenec, tatínkův a maminčin mazánek.
Vždycky jsem ale od rodičů slýchávala, že mám tlustá stehna a lýtka, ale že za to v podstatě nemůžu, protože mě k tomu předurčili předkové z mamčiny rodiny. Nejšílenější věta, kterou dodnes nenávidím a už asi vždy budu, zněla "Ty máš pusenku jak melounek!" Narážky na mou kulatou a oplácanou hlavu byly docela časté.
Anorexie většinou nemá jeden spouštěč. Ani u mne tomu nebylo jinak. Pamatuji si ale, jak mi jednou bratrův kamarád napsal na ještě tehdy populárním ICQ, že na mě jde poznat, že ráda jím. Poznámky rodičů, sourozenců a tento "skvělý" kamarád byly asi spouštěči. Vzpomínám ale i na to, že jsem se nevážila. Váhu jsem nijak neřešila, v mém životě byly jiné, důležitější věci, žila jsem si takový ten správný teenagerský život (i když nikdy na mě nepřišla taková ta klasická puberta, kdy si totálně nerozumíte s rodiči a bouříte se při každé příležitosti, rodiče se mnou vždy jednali jako s dospělou). Do deváté třídy základní školy byla moje váha něco nepodstatného. Až na nějaké prohlídce (asi 15tileté) mě má doktorka zvážila a váha ukázala 56 kg. Lekla jsem se. Nad váhou jsem do té doby nějak moc nepřemýšlela, ale asi někde v hlavě existovaly odhady, kolik bych asi tak mohla vážit, a 56 mezi těmito odhady nebylo. Doktorka se mě ptala na různé věci, jestli mám menstruaci, jestli mě něco nebolí a podobně, a taky se mě mimo jiné jen tak zeptala "Váhu si asi hlídáš, to není problém, že?" Trochu zděšená jsem jí odpověděla něco jako "Připadá vám to tak?"
Více jsme se o tom ale nebavily.
Další věcí v té době byla moje tehdy nejlepší kamarádka. Vždycky byla štíhlá. Sice malé výšky, ale hubená. Blondýna s modrýma očima a rovnými vlasy. Můj sen. Nikdy mezi námi ale nebyla nějaká závist! Jenže ona začala trénovat kvůli přijímačkám na střední školu, kde bylo potřeba dokázat taky určitou fyzickou úroveň. Běhala, jezdila na bruslích, dělala doma sedy lehy a psala mi na ICQ, kolik jich udělala. Taky mi psala, co jí a já se jí třeba zeptala "No a co sis dala pak, na večeři?" a ona odpověděla, že si teda myslí, že toho už bylo až až, ne tak, aby si ještě dávala večeři.
Tohle všechno nahrálo "mojí" nemoci, která přicházela pomalu, potichu a plíživě.
Všimla jsem si, že mi "něco" teče přes pás u kalhot. Mamka uznala, že vidím správně. Chtěla jsem tedy zhubnout. Tehdy nějaké diety, hubnutí, kalorie, pravidelné cvičení aj... šly úplně mimo mě.
Když si představím, čím jsem chtěla zhubnout, rozesměje mě to. V podstatě nedošlo k ubrání. Asi spíš nějaké osvětě jídelníčku. Například na svačinu Activia jogurt s Emco sušenkami. Netušila jsem, že to má více kalorií, než kdybych si dala nějaký oplatek... v té době ještě ne.
Poté ale nastoupil těžší level. Když byla na něco chuť, šla jsem, vzala si to, ale uprostřed kousání si uvědomila, že to vlastně nechci a chci zhubnout, tak to skončilo v koši.
Postupně moje tělo ztrácelo sílu a energii. Bylo léto, krásný teplý den a já ležela v obýváku pod dekou. Mamka začala být podezíravá, ale v té době ještě nikoho nenapadlo něco jako porucha příjmu potravy.
Jídlo čím dál častěji končilo ukryté v sáčcích, taškách, kabelkách..
Chtěli by jste pokračování? Co se Vám na článku líbí/nelíbí? Co by jste se chtěli dozvědět?
Hamburger
Je to pár dní, co jsem šla po městě a skupina kluků na mě začala křičet, ať si dám hamburger...
Nesnáším bezohlednost těchto lidí, ale na druhou stranu to je to, co mě posouvá dopředu, co mě nutí, něco se sebou dělat. Jen to občas zabolí.
25 ledna 2013
24 ledna 2013
23 ledna 2013
Me and food
Tímto "dotazníkem" jsem se nechala inspirovat na stránce healthylifestyleblondie.blogspot.cz.
Neobešla bych se bez: Coca Coly Zero
Mé nejoblíbenější jídlo: jogurty
Nemám ráda: Kdybych měla vyjmenovat všechno, co nemám ráda, byly by jsme tady do půlnoci. Za všechno například: máslo, knedlíky, květák, brokolici, olej, ryby (kromě tuňáka), vepřové maso, bílek z vajíčka...
Nepozřela bych: hovínko :-)
Chtěla bych vyzkoušet: Né, že bych na to měla chuť, kterou bych musela kvůli své anorexii potlačovat, ale kdybych věděla, že z toho nepřiberu a kdyby to nemělo xxx g tuků, dala bych si pizzu, hranolky, tiramisu, krokety, těstoviny se sýrovou omáčkou, Parenicu, Hermelín... Ale dala bych si to jen proto, že jsem to nikdy nebo už strašně dlouho (minimálně 6 let) neměla. Netoužím po tom.
Jídlo které jsem si v poslední době oblíbila: Jogurty Dobré ráno (jahoda, meruňka, hruška), kečup nebo protlak
Nejhorší jídlo, co jsem kdy jedla: Máslo a květák pečený v celku.
Když hřešit tak: jogurtem
Přejedla jsem se: Když jsem potřebovala, kvůli lhaní, aby mámě váha ukázala daleko více, než jsem už delší dobu tvrdila. Nacpala jsem se hromadou zeleniny a vypila strašně moc pití. Bylo mi špatně a stejně jsem to do vážení neudržela v těle.
Nejšílenější experiment: Různé koláče, které peču pro rodinu. Prostě neodzkoušené recepty.
Průser v kuchyni: Ne můj, ale rodiny. První - na dovolené nám chytla jídlo na pánvi, ten pohled na metrový plamen na sporáku bych nikomu nepřála. Druhý průser je taťkův. Nechal brambory tak dlouho vařit, až se z nich voda vyvařila a ony se spálily na uhel. Černo v celé kuchyni.
Miluju vůni: Čerstvě upečeného pečiva, spíš sladkého. Ale nejím ho.
Nevoní mi: Syrové maso.
22 ledna 2013
Say No
Už nikdy nedovolím, abych do toho znovu spadla. Pořád tam jsem, ale myšlení už je trochu jinde. Už nikdy nedovolím, abych vypadala jako smrtka. Ale taky nebudu nikdy tlustá. Vím to, protože moje vůle je neskutečná. Budu šťastná.
21 ledna 2013
19 ledna 2013
What are the negative things about life in a town?
4. What are the negative things about life in a town?
People living in towns have less time, often living busy and
stressful lives. There is a lot of noise, busy traffic, polluted air and water,
or even smog hanging above the city. People live in tall blocks of flats in
huge residential areas with lack of green spaces, parks, and even places for
children to play. You cannot walk to the woods, so people often go to the
countryside where they have thein summer houses and cottages.
Are there any advantages in living in towns?
3. Are there any advantages in living in towns?
By contrast, there are quite a lot of schools and shopping
facilities in towns. In other words, there are more jobs available, better
housing, cultural and sporting facilities and hospitals. People often work
close to the place where they live and do not have to commute.
What negative features are there in living in the country?
2. What negative features are there in living in the
country?
What makes life in the country a but uneasy is transport. In
some places, buses operate only twice or free times a day. Most people have to
commutee to tors as there are very few jobs available in the country. Shopping
is mostly done in towns, too; villages only have one or two stores with a
limited offer of goods and higher prices as well. Pupils and students have to
commute to school every day. There are also few possibilities to fully participace
in cultural life. Another disadvantage is that everyone knows everyone and life
can therefore never be anymous.
What household jobs do you know and have to do?
4. What household jobs do you know and have to do?
I have to help my mum to do the clearing every week. It’s usually
Friday afternoon hen our flat has to be clean and tidy. My sister and I dust
the furniture in our rooms, water the plants and hoover the carpet. My mum
doest the rest; she cleans the bathroom, does the washing and mops the floor.
Sometimes, hen it’s our turn, we also have to do the stairs in our building. At
other times we chase the bed linen, clean the windows, wash the curtains and
then someone has to iron them. We hang the clothes out to dry in our balcony.
We also regularly také out the litterm clean our parrot’s cage and of course wash
up and dry the dishes. I wish we had a dishwasher!
What advantages are there in living in the country?
1.
What advantages are there in living in the
country?
In the country, nature is beautiful because of all the
woods, lakes and fields. There are no factories, it is quiet and the air is
fresh. You can do anything there. You can do sports, grow flowers or keep
domestic animals. People mostly live in detached houses with gardens around
them where they can grow fruits and vegetables.
Choose one room in your house and describe everything you see.
5. Choose one room in your house and describe everything you
see.
My room is square and wuite small. The walls are covered
with white and blue wallpaper. On the floor there is a wall-to-wall carpet.
There i sone Windows just opposite the door. Below the Windows is the central rating
radiator. To the right of the door is a bunk bed. My brother used to sleep on
the top but now we store duvets and eiderdowns there. On my bed there is a
pillow covered over by a brown bedspread. Between the bed and the window is a
wardrobe which is alaways full. On the opposite side there is a bookcase, some
furniture and a desk with a chair.
18 ledna 2013
16 ledna 2013
What are the advantages and disadvantages of living in a house and in a flat?
3. What are the advantages and disadvantages of living in a
house and in a flat?
It must be very nice to live in a house with a beautiful
garden, preferably with a swimming pool. You can go out and have a sim whenever
you want, you can read in the garde nor just relax. You can also hold barbecue
parties for your friends. I’d really love to live in a house. But it must be
hard work too. I know from my friends who live in a house that they have to
help much more than I have to, they have to mow the lan for instance which
might take an hour and you have to do it every week. I tis also more expensive to live in,
especially with the rating bills in winter and the difficult maintenance as
there is always something that needs repair. Living in a flat is more
comfortable, less expensive but there is no privacy. You must be quiet at night
as neighbours may complain. It’s also difficult to keep pets in a flat.
What does your house/flat look like?
2. What does your house/flat look like?
The biggest room in our flat is the living room with a sofa,
some furniture and a balcony where my mum grows a lot of plants. One of the
living room corners is also used as a study where there is a desk with a computer
on it. Next to i tis my parent’s bedroom with a double bed and wardrobes. This
room is quite small, the same size as mine and my sister’s room. I used to
share my room with my older brother but since he left it has been only mine.
All rooms open into the kitchen which is rectangular in shape and not very
spacious. There is just enough space for the kitchen unit, a smaller dining
table, a fridge and a pantry which is rather a wardrobe for good. There i salso
a small bathroom with a bath tub, basin and a toilet. There is a small utility room next to
the entrance hall. We can also store some things down in the cellar. Here we
keep our bicycles, skis, my father’s tools and potatoes and stewed fruit in
winter.
Describe the place where you live.
1. Describe the place where you live.
I live in a four-room flat in a housing estate not far from
the town centre. I tis a block of flats with four storeys, we live on the
fourth floor, and unfortunately there is no lift. There are no ganges ether and
very few parking places so sometimes my dad has to park our car quite far from
the main door. The surroundings of our house are quite nice as there are a lot
of trees and lawns everywhere. But you have to mind where you step because
there are many dogs around and their owners mostly don’t clean up thein droppings.
Our housing estate looks generally nice, a lot of grey buildings now have a new
coloured facade. There i salso a good connection to both the centre and the
railway station. Quite a few bus lines serve the area.
14 ledna 2013
Slovní zásoba k "Family life"
Slovní zásoba k tématu "Family life":
Proverbs (přísloví):
Old love does not rust. Stará láska nerezaví.
As the old cock crows, so does the young. Jablko nepadá daleko od stromu.
Small children - small worries; big children - big worries. Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti.
Proverbs (přísloví):
Old love does not rust. Stará láska nerezaví.
As the old cock crows, so does the young. Jablko nepadá daleko od stromu.
Small children - small worries; big children - big worries. Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti.
| Parents: father - mother | Rodiče: otec - matka |
| Grandparents: grandfather - grandmother | Prarodiče: deděček - babička |
| Children: son - daughter | Děti: syn - dcera |
| Brothers and sisters: brother - sister | Sourozenci: bratr - sestra |
| Cousin | Bratranec/sestřenice |
| Grandson | Vnuk |
| Granddaughter | Vnučka |
| Uncle | Strýc |
| Aunt | Teta |
| Nephew | Synovec |
| Niece | Neteř |
| Brother-in-law | Švagr |
| Sister-in-law | Švagrová |
| Father-in-law | Tchán |
| Mother-in-law | Tchýně |
| Godfather | Kmotr |
| Godmother | Kmotra |
| Stepfather | Nevlastní otec |
| Stepmother | Nevlastní matka |
| Widover/widow | Vdovec/vdova |
| One child | Jedináček |
| Twins | Dvojčata |
| Triplets | Trojčata |
| Quadruplets | Čtyřčata |
| Ancestry | Předkové |
| Orphan | Sirotek |
| Relative | Příbuzný |
| Baby-farmer | Pěstoun |
| Bachelor | Starý mládenec |
| Spinster | Stará panna |
| Be going out together | Chodit s někým |
| Engage | Zasnoubit se |
| Get married | Oženit se/vdát se |
| Man-to-be/wife-to-be | Nastávající manžel/manželka |
| Propose to someone | Žádat o ruku |
| Engagement ring | Snubní prstýnek |
| Bridegroom | Ženich |
| Bride | Nevěsta |
| Groomsman | Družba |
| Bridesmaid | Družička |
| Young marrieds | Novomanželé |
| Civil marriage | Občanský sňatek |
| A church wedding | Svatba v kostele |
| Wedding guests | Svatebčané |
| Wedding flowers | Svatební kytice |
| Honeymoon | Svatební cesta/líbánky |
| Best man | Svědek |
| Infant | Nezletilý |
| Come of age | Stát se zletilým |
| Testament | Závěť |
Would you ever adopt a child or foster a child?
5. Would you ever adopt a child or foster a child?
Some childless couples decide to adopt a child from a
foster-home. I tis usually a very difficult and quite problematic thing to do.
It takes ages since you apply for a child till you really „get“ a child home
and in the meantime, children grow older and find it more difficult to adapt to
a new home. Some children also have speacial Leeds; they are for instance
disabled or suffer from some diseases. Anyway, all of them have been at least
partly neglected so it takes a lot of time and patience to bring them up. The
care that usually precedes adoption is
called foster care. Some people don’t have the neceséry patience and courage
for adoption but still want to help children in need so they at least provide
money to a particular child from a developing country for education, food, etc.,
though they might never see them personally. Anybody can foster a child like
this, even a school class. I think that adoption or foster care is a very
demanding thing to do, and I am not sure whether I would have the neceséry courage,
time and determination to do that. But who knows, everything is possible.
Why do people get divorced more often than before?
4. Why do people get divorced more often than before?
People get divorced much more often than before because it’s
much easier now. People used to get married in a durch and the Catholic Church
didn’t approve of divorce and it still doesn’t. Another diference is the higher
standard of living which enables e.g. women to stay and „survive“ on thein own
once they have got divorced. There is also a strong influence by celebrities
who very often get divorced. So, to be divorced has stopped being a disgrace
and people have started applying this as the easiest solution to their problems
with partners.
What is the ideal age for having children?
3. What is the ideal age for having children?
Modern mothers are petting older and older. Career seems to
be more important to them so it always comes first. Most people also prefer to
have fler children who they want to be able to provide for with all luxuries
possible. We can rarely see big families with four or more children nowadays.
What is the usual age for getting married?
2. What is the usual age for getting married?
Many people get married as late as at the age of thirty or
even later. Before that they prefer to concentrate on thein studies and then
work and of course, focus on earning money as the current social system does
not offer many possibilities for mothers on maternity leave.
Is it important to get married nowadays?
1. Is it important to get married nowadays?
Although most people do get married these days, there are
more and more young people who prefer to stay single, though they live together
and raise children together. The discouraging mason of a marriage probably is
the fact that it is so easy to get divorced. It didn’t use to be like that
because women used to stay and work at home so if they would separate, they
would have had quite a problem to get by. Now women go out to work and earn, so
i tis not that impossible for them to live and raise children on thein own.
This financial independence that enables people to stay single even with
children may be mason for the inwillingness of many couples to get married.
13 ledna 2013
Buď, anebo
Dietní kola X kola
Rozeznáte je až podle chuti. Dietní kola má tzv. kovovou pachuť, jež je typická pro kombinaci umělých sladidel. Je vhodná pro diabetiky, pijí ji však i lidé, kteří si hlídají příjem kalorií. Neznamená to ale, že by tento nápoj měl být součástí běžného pitného režimu! Normální kola obsahuje cukr, je tudíž mnohem kaloričtější a může se také podílet na rozvoji zubního kazu. A kolik má energie? 250 ml koly light v sobě skrývá 2 KJ/0 kcal a koly 450 KJ/108 kcal.
Bílý chléb X tmavý chléb
Rozdíl je hlavně v tom, co obsahují. Světlý chléb obsahuje bílou, obvykle pšeničnou mouku vyrobenou mletím vnitřních zrn a otrub, které jsou chudší o zdraví prospěšné látky. Tmavý chléb se vyrábí z celozrnné mouky, jež si zachovává většinu původních živin, jako jsou vláknina, bílkoviny, tuky, železo, vápník, vitamin B1 a E. Liší se i jejich kalorická hodnota. Plátek světlého toastového chleba o váze 20 g má 235 KJ/56 kcal a tmavého pak 218 KJ/52 kcal.
Bílý cukr X hnědý cukr
Kalorická hodnota bílého i hnědého cukru je stejná, v 6 g naleznete 101 KJ/24 kcal. Liší se ale jejich barva, složení, technologie, a surovina, z níž se vyrábějí. Bílý cukr pochází z cukrové řepy, chemicky se upravuje a bělí. Obsahuje 99,5% sacharózy, zbytek tvoří voda. Třtinový cukr se vyrábí z cukrové třtiny, která se naseká, lisuje a přefiltruje do hustého sirupu. Krystalizací se pak mění v cukr, jenž si zachovává vitaminy, minerální látky, enzymy a vlákninu.
Zelená paprika X červená paprika
Obě se používají jak ve studené, tak v teplé kuchyni, určitý rozdíl ale mezi nimi přece jen je. Zelené papriky se při sklizni nenechávají úplně dozrát a mají tužší slupku. Červené papriky jsou mnohem sladší, obsahují více vitaminu C, železa, beta-karoten a bioflavonoidy, což jsou silné antioxidanty. Zajímavé také je, že mají odlišnou kalorickou hodnotu - 100 g zelené papriky má 65 KJ/16 kcal a červené dokonce 121 KJ/29 kcal.
Kravské mléko X sójové mléko
Jejich chuť i složení se liší. Kravské mléko je produktem mléčných žláz tura domácího, obsahuje řadu minerálních látek, především vápník, vitaminy a mléčný cukr. Sójové mléko, vyráběné ze sójových bobů, může být vhodnou náhradou pro lidi s intolerancí laktózy. Je zdrojem bílkovin, nenasycených mastných kyselin, vitaminů a minerálních látek. Sklenice kravského mléka má 500 KJ/120 kcal, sklenice sójového nápoje 400 KJ/96 kcal.
Zdroj: Dieta
Potraviny proti stresu
Pokud se často nalézáte ve stresových situacích, je potřeba občas své tělo nechat zregenerovat a dopřát mu odpočinek, podat pomocnou ruku. Toto můžete i prostřednictvím některých potravin.
AVOKÁDO
Stačí jen 1 g tyrosinu denně a budete se cítit mnohem lépe.
Tato látka se nachází nejen v avokádu, ale také ve výrobcích ze sóji, v kuřecím masu, rybách, sezamových a dýňových semínkách. Stimuluje a zlepšuje funkci mozku, povzbuzuje tvorbu hormonu štěstí - endorfinu, a tím pomáhá potlačovat úzkostné stavy. Tyrosin je také důležitý pro tvorbu stresových hormonů, jako je adrenalin a noradrenalin, jež se postarají o přísun energie, kterou budete potřebovat při zvládání obtížných situací.
BANÁN
Obalte své nervy zdravě, krmte je 1-2 g L-tryptofanu denně.
Pokud má lidský mozek nedostatek serotoninu, může se stát, že se člověk cítí smutný, trpí úzkostí, změnami nálad a špatně spí. Tvorbu této biologicky aktivní látky, která je zodpovědná za šíření nervových vzruchů, podporuje aminokyselina zvaná L-tryptofan. Tělo si ji nedokáže samo vytvořit, a je tedy nutné ji přijímat v potravě. Naleznete ji především v mléce, jogurtech, luštěninách, kešu a v drůbežím mase, ale také v banánech.
BÍLÝ ČAJ
Regenerujte buňky 4 šálky kvalitního čaje denně.
Polyfenoly patří mezi antioxidanty, které chrání buňky před oxidativním stresem. Podle mnoha studií působí především v prevenci proti rakovině. Nejvyšší obsah polyfenolů má díky minimálnímu zpracování bílý čaj, nachází se i v bobulovinách, hroznovém vínu, kávě, kakau, vlašských ořeších a granátovém jablku. I pravidelné pití zeleného čaje má své výhody. Obsahuje látku theanin, jež pomáhá zlepšovat náladu a navozuje pocit uvolnění.
HOŘKÁ ČOKOLÁDA
Navoďte tu správnou pohodu až 60 g kvalitní čokolády týdně.
S pocity blaženosti a uvolnění se dává do souvislosti anandamid, informační molekula, která se přirozeně vyskytuje v lidském mozku. Pomáhá vnímat bolest, vznik depresí, chuť k jídlu a ovlivňuje i paměť a plodnost. Anandamid se nachází v kakaových bobech, a tedy i v kvalitní čokoládě s vysokým obsahem kakaa nad 70%. Ta navíc obsahuje flavonoly ze skupiny flavonoidů, jež pomáhají předcházet srdečně - cévnímu onemocnění.
ŠPENÁT
Proti depresím a únavě snězte 120 g špenátu denně.
Proč? Protože obsahuje kyselinu listovou (vitamin B9), jež se podílí na tvorbě látek důležitých pro funkci nervové soustavy. Její nedostatek může podle některých studií být až ve dvou pětinách případů příčinou depresí. Protože tohoto vitaminu máme všeobecně málo a je zapotřebí především před těhotenstvím a během něj zvýšit jeho přísun. Nachází se v již zmíněném špenátu, ale také ve fazolích, vlašských ořeších, chřestu a játrech.
VLAŠSKÉ OŘECHY
Snězte 280-300 g hořčíku denně a zaženete stres do kouta.
Je všeobecně známo, že stres, únava a nervové vypětí mají vliv na úbytek hořčíku v lidském těle. Ten je ale důležitý pro správnou funkci svalů, nervů a enzymů. Zmírňuje bolest hlavy, nervozitu, podrážděnost a dodává energii. Hořčík také pomáhá posilovat imunitní systém a hraje zásadní roli v prevenci proti infarktu. Kromě vlašských ořechů se hořčík skrývá i v mandlích, čokoládě se 70 a více procenty kakaa, tmavší listové zelenině, banánech, jogurtech, obilovinách a v celozrnných výrobcích.
Zdroj: Dieta
AVOKÁDO
Stačí jen 1 g tyrosinu denně a budete se cítit mnohem lépe.
Tato látka se nachází nejen v avokádu, ale také ve výrobcích ze sóji, v kuřecím masu, rybách, sezamových a dýňových semínkách. Stimuluje a zlepšuje funkci mozku, povzbuzuje tvorbu hormonu štěstí - endorfinu, a tím pomáhá potlačovat úzkostné stavy. Tyrosin je také důležitý pro tvorbu stresových hormonů, jako je adrenalin a noradrenalin, jež se postarají o přísun energie, kterou budete potřebovat při zvládání obtížných situací.
BANÁN
Obalte své nervy zdravě, krmte je 1-2 g L-tryptofanu denně.
Pokud má lidský mozek nedostatek serotoninu, může se stát, že se člověk cítí smutný, trpí úzkostí, změnami nálad a špatně spí. Tvorbu této biologicky aktivní látky, která je zodpovědná za šíření nervových vzruchů, podporuje aminokyselina zvaná L-tryptofan. Tělo si ji nedokáže samo vytvořit, a je tedy nutné ji přijímat v potravě. Naleznete ji především v mléce, jogurtech, luštěninách, kešu a v drůbežím mase, ale také v banánech.
BÍLÝ ČAJ
Regenerujte buňky 4 šálky kvalitního čaje denně.
Polyfenoly patří mezi antioxidanty, které chrání buňky před oxidativním stresem. Podle mnoha studií působí především v prevenci proti rakovině. Nejvyšší obsah polyfenolů má díky minimálnímu zpracování bílý čaj, nachází se i v bobulovinách, hroznovém vínu, kávě, kakau, vlašských ořeších a granátovém jablku. I pravidelné pití zeleného čaje má své výhody. Obsahuje látku theanin, jež pomáhá zlepšovat náladu a navozuje pocit uvolnění.
HOŘKÁ ČOKOLÁDA
Navoďte tu správnou pohodu až 60 g kvalitní čokolády týdně.
S pocity blaženosti a uvolnění se dává do souvislosti anandamid, informační molekula, která se přirozeně vyskytuje v lidském mozku. Pomáhá vnímat bolest, vznik depresí, chuť k jídlu a ovlivňuje i paměť a plodnost. Anandamid se nachází v kakaových bobech, a tedy i v kvalitní čokoládě s vysokým obsahem kakaa nad 70%. Ta navíc obsahuje flavonoly ze skupiny flavonoidů, jež pomáhají předcházet srdečně - cévnímu onemocnění.
ŠPENÁT
Proti depresím a únavě snězte 120 g špenátu denně.
Proč? Protože obsahuje kyselinu listovou (vitamin B9), jež se podílí na tvorbě látek důležitých pro funkci nervové soustavy. Její nedostatek může podle některých studií být až ve dvou pětinách případů příčinou depresí. Protože tohoto vitaminu máme všeobecně málo a je zapotřebí především před těhotenstvím a během něj zvýšit jeho přísun. Nachází se v již zmíněném špenátu, ale také ve fazolích, vlašských ořeších, chřestu a játrech.
VLAŠSKÉ OŘECHY
Snězte 280-300 g hořčíku denně a zaženete stres do kouta.
Je všeobecně známo, že stres, únava a nervové vypětí mají vliv na úbytek hořčíku v lidském těle. Ten je ale důležitý pro správnou funkci svalů, nervů a enzymů. Zmírňuje bolest hlavy, nervozitu, podrážděnost a dodává energii. Hořčík také pomáhá posilovat imunitní systém a hraje zásadní roli v prevenci proti infarktu. Kromě vlašských ořechů se hořčík skrývá i v mandlích, čokoládě se 70 a více procenty kakaa, tmavší listové zelenině, banánech, jogurtech, obilovinách a v celozrnných výrobcích.
Zdroj: Dieta
Jak správně jíst
1. Snažte se jíst co nejpestřeji a v pravidelných intervalech.
2. Kombinujte jídlo složené ze sacharidů, bílkovin i tuků, každá z těchto živin hraje svou roli při fungování lidského organismu.
3. Talíř si rozdělte na tři části - jednu vyplní např. maso, druhou zelenina a třetí příloha.
4. Volte sacharidové potraviny s nižším glykemickým indexem - rýži, brambory, luštěniny, celozrnnou mouku a výrobky z ní, cereálie.
5. Dopřejte si 3x denně zeleninu a 2x denně ovoce.
6. Jezte 2-3x denně polotučné mléčné zakysané výrobky - kefír, acidofilní mléko, bílé jogurty, čerstvé sýry a polotvrdé sýry s 30% tuku.
7. Jednou začas si zpestřete jídelníček sójovými výrobky, jako je tofu, tempeh, sójové mléko, sójový jogurt, sójový dezert apod.
8. Vybírejte si kvalitní libové maso - bio kuřecí, krůtí, králičí a telecí.
9. Snažte se jíst alespoň 2x do týdne ryby a mořské plody - vhodný je pstruh, candát, tuňák, losos připravený bez tuku, krevety,
10. Uzeniny nahraďte kvalitní šunkou - měla by mít podíl masa nad 90%.
11. Obden si můžete dát hrst oříšků nebo semínek v přírodní podobě - pražené obsahují příliš soli a tuku.
12. Důležitým zdrojem bílkovin jsou i vejce - pokud jste zdraví, pak vám 4x do týdne neuškodí, ale nezapomínejte, že se přidávají i do běžných potravin.
13. K přípravě pokrmů používejte kvalitní rostlinné oleje - pro tepelnou úpravu rafinované oleje a do studené kuchyně panenské oleje (např. řepkový či olivový).
14. Sem tam si můžete dopřát i malé množství másla nebo jej nahradit kvalitním margarínem.
15. Vařte tak, abyste si zachovali co možná nejvíce živin - ideální je úprava v páře, grilování, vaření či dušení.
16. Omezte sůl a dochucovadla - nahradit je můžete čerstvými bylinkami a kořením.
17. Potřebujete-li sladit, používejte stévii sladkou, med a sirupy v omezeném množství - bílý cukr nahraďte přírodním třtinovým cukrem.
18. Mlsejte raději celozrnné sušenky, čokoládu s obsahem kakaa nad 70% nebo sušené ovoce - i zde ale platí pravidlo všeho s mírou a ideálně energetický příjem zkombinujte s výdejem.
19. Každou porci zapijte sklenicí vody či neslazeného čaje - dejte přednost kvalitním listovým čajům, jež obsahují zdraví prospěšné látky.
20. Omezte sladké, sycené a alkoholické nápoje - jsou plné cukru, bohužel ani umělá sladidla vám nezaručí, že po nich nepřiberete, ba naopak...
Zdroj: Dieta
2. Kombinujte jídlo složené ze sacharidů, bílkovin i tuků, každá z těchto živin hraje svou roli při fungování lidského organismu.
3. Talíř si rozdělte na tři části - jednu vyplní např. maso, druhou zelenina a třetí příloha.
4. Volte sacharidové potraviny s nižším glykemickým indexem - rýži, brambory, luštěniny, celozrnnou mouku a výrobky z ní, cereálie.
5. Dopřejte si 3x denně zeleninu a 2x denně ovoce.
6. Jezte 2-3x denně polotučné mléčné zakysané výrobky - kefír, acidofilní mléko, bílé jogurty, čerstvé sýry a polotvrdé sýry s 30% tuku.
7. Jednou začas si zpestřete jídelníček sójovými výrobky, jako je tofu, tempeh, sójové mléko, sójový jogurt, sójový dezert apod.
8. Vybírejte si kvalitní libové maso - bio kuřecí, krůtí, králičí a telecí.
9. Snažte se jíst alespoň 2x do týdne ryby a mořské plody - vhodný je pstruh, candát, tuňák, losos připravený bez tuku, krevety,
10. Uzeniny nahraďte kvalitní šunkou - měla by mít podíl masa nad 90%.
11. Obden si můžete dát hrst oříšků nebo semínek v přírodní podobě - pražené obsahují příliš soli a tuku.
12. Důležitým zdrojem bílkovin jsou i vejce - pokud jste zdraví, pak vám 4x do týdne neuškodí, ale nezapomínejte, že se přidávají i do běžných potravin.
13. K přípravě pokrmů používejte kvalitní rostlinné oleje - pro tepelnou úpravu rafinované oleje a do studené kuchyně panenské oleje (např. řepkový či olivový).
14. Sem tam si můžete dopřát i malé množství másla nebo jej nahradit kvalitním margarínem.
15. Vařte tak, abyste si zachovali co možná nejvíce živin - ideální je úprava v páře, grilování, vaření či dušení.
16. Omezte sůl a dochucovadla - nahradit je můžete čerstvými bylinkami a kořením.
17. Potřebujete-li sladit, používejte stévii sladkou, med a sirupy v omezeném množství - bílý cukr nahraďte přírodním třtinovým cukrem.
18. Mlsejte raději celozrnné sušenky, čokoládu s obsahem kakaa nad 70% nebo sušené ovoce - i zde ale platí pravidlo všeho s mírou a ideálně energetický příjem zkombinujte s výdejem.
19. Každou porci zapijte sklenicí vody či neslazeného čaje - dejte přednost kvalitním listovým čajům, jež obsahují zdraví prospěšné látky.
20. Omezte sladké, sycené a alkoholické nápoje - jsou plné cukru, bohužel ani umělá sladidla vám nezaručí, že po nich nepřiberete, ba naopak...
Zdroj: Dieta
12 ledna 2013
Eat what you want
Začínám si uvědomovat, že mám jedinečnou příležitost dopřávat si cokoliv a v jakémkoli množství! Komu se tohle poštěstí? Jenže co když se jídla bojím? Asi...
Where do we live?
1. What types of houses do people live in?
2. What is a typical English house like?
3. Where do students live when they study at the university?
4. How can housing facilities be obtained?
5. What is the house of your dreams?
2. What is a typical English house like?
3. Where do students live when they study at the university?
4. How can housing facilities be obtained?
5. What is the house of your dreams?
When should children leave home?
8. When should children leave home?
These days children leave thein parents later than Theky used
to. The mason is that they want to study as long as possible, then travel the world
and perhaps then become independent. For many young people it is also difficult
to get a place to live unless thein parents help them or Theky get a really
good job with high salary. So most of them prefer to start thein carem first
and hen they have reached a certain position Theky settle down and start thein own
family. People also tend to get married much later than before. In my opinion i
tis not bad to stay with your parents for longer provided Theky don’t mind, of
course. This way you can save a lot of money that you will need for buying your
house or flat and you can put off very servus decisions concerning your future
for a while.
Should parents be friendly or strict?
7. Should parents be friendly or strict?
Some friends of mine have parents who behave like friends, Theky
never slap them or shout at them, and they are tolerant and democratic. But in
my opinion there should be some limits and respekt as well. It’s nice to bring
up children by means of discussion without forcing them to do something but iny
my opinion at least a little parental strictness makes our life easier as we
can learn from them what is good and what is bad, and how we should behave. I
would say that, hen I’m parent, I will try to be both friendly and strict
depending on how serious the matter is.
Are parents right to use corporal punishments?
6. Are parents right to use corporal punishments?
People do not agree on this. In my opinion, corporal
punishments should be permitted but used in a limited way. Should a children do
something wrong, i tis not neceséry to beat it. First, we had better try and
teach them not to do that any more. Once the child has realized what it has
done, the goal is often achieved; however, i tis very difficult to explain in
words to young children what Theky should avoid doing. I remember hen I was
young, I preferred being slapped to listening to a lengthy monologue my mother
would give me hen she was angry. Slapping someone is a Quit and clear response
and is over at once. I believe psychological punishments are far worse than
corporal ones.
How can children be rewarded?
5. How can children be rewarded?
Like adults, children need not only care but also
motivation. If the parents are happy about thein children’s performance at
school, praise and reward are the next thing to do. I tis the parents
themselves who have to decide whether to reward thein child with a nice word or
a toy or even money.
Raising
Tak váha STOUPÁ a za chvilku už to bude na hodnotě, která podmiňuje něco, co mi slíbili rodiče...:) yup*
11 ledna 2013
Život
Holky, život není o tom, odpírat si jídlo a za den sníst minimum a k tomu vypít spoustu neslazené kávy. Co vám to dá? Stejně nikdy nebudete dostatečně spokojené, nikdy! Budete smutné a podrážděné. Život je o tom ochutnávat - nejen v jídle, ale i v zážitcích. A jíst se musí.
10 ledna 2013
What influence can parents have on their children?
4. What influence can parents have on their children?
Parents should know how thein child copes with its tasks and
whether it takes its dutin seriously. From as early as possible, children
should be taught independence and responsibility. It goes without saying that
both parents set a good example as this is the best way to influence the child
and show it the right path.
How can parents gain trust from their child?
3. How can parents gain trust from their child?
Later, after children start school Theky are in need of
permanent support. I tis absolutely neceséry to develop a relationship of trust
so that the child may feel welcome to turn to the parents with minor, yet
important problems. You have to take children seriously at all the times, never
laughing at them or sending them away.
What are the most important things about rating children?
2. What are the most important things about raising children?
Especially when children are young, They need a lot of love
and support. The first years are absolutely crucial. When your child is young, it is good to do a
lot of talking, playing, fading, telling fairy tales in order to make the child’s
emotional world rich. In other words, spend as much time with him/her as
possible.
Is raising children an easy job?
1.
Is raising children an easy job?
Raising your children in the right way is far from easy. It
takes a lot of patience, care, help, support and – most importantly – time. I
tis often impossible to harmonise things, but hopefully, it is possible to
strike the right balance.
What could be a good solution?
4. What could be a good solution?
Men definitely do not become inferior by supporting thein oves,
not only by giving advice but by giving them a hand. Also, women are welcome to
do some minor garden works, for instance. This way, life would become easier
and – what is more important – merrier.
Who do you think has a more difficult position in the family – men or women?
3. Who do you think has a more difficult position in the
family – men or women?
I tis very difficult to distribute tasks fauly. Working in
the garde nand cutting wood may be heavy physical exercises but need to be done
much less often than cooking, ironing, washing, sweeping the floor, putting
aside clothes left blind by careless members of the family, or carving shopping
bags.
Is there something like role distribution in the family?
2. Is there something like role distribution in the family?
Although times have changed, there is some kind of role
distribution in families and partnerships, with men working in the garden, swing
the lan, aerating the soil, chopping the wood, repairing broken device or
having them repaired; at the same time, women tend to see to the household
chores, do the cooking, washing up, ironing, shopping, look after the children
and keep the house clean.
09 ledna 2013
08 ledna 2013
What did men and women do in the past? Have their roles changed in any way?
- What did men and women do in the past? Have their roles changed in any way?
The roles of men and women have changed a lot. What we would
také „for granted“ in the past is often agreed upon by both parents these days.
Almost every man used to go to work while women used to look after the children
and home. The father would be the highest authority, making the most important
decisions. Men doing the cleaning? Women building their career? Striking
exceptions indeed! Today , much has changed. Almost all women go to work
provided that their children are looked after. Moreover, there are few families
with men earning so much that the whole family is given what they need. And as
far as children are concerned, couples tend to have children later and prefer
to have one or two at the most.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)