Ztratila jsi díky anorexii nějaké kamarádky, jak se na tebe vůbec díval kolektiv ve škole, na tvé hubnutí?
Díky anorexii, kterou trpím přes 5 let, jsem ztratila 90% svých přátel. Je to logické, protože čím déle jste s anorexií, tím více se uzavíráte do sebe, máte rádi samotu, klid, celý den dokážete prosedět nad kalorickými tabulkami, recepty nebo strávit cvičením. Jste unavení a máte čím dál méně energie. Anorexie a všechny tyto její "vedlejší příznaky" ale přicházejí pomalu, postupně a plíživě! Proto vy sami máte jen malou možnost všimnout si vaší přeměny. Nejbližší okolí vidí, jak se uzavíráte a rádi trávíte čas sami, nejlepší přátelé nevědí, co se s vámi děje, proč najednou nejste v kontaktu a distancujete se od společných aktivit, a pouze přátelé či známí nemají potřebu zjišťovat, co se s vámi sakra děje, mají jiné přátele a na vás jim v 99% případů nezáleží. Zůstane vám tedy nejbližší rodina a ti opravdu nejnejnejlepší přátelé.
V mém případě mi vlastně ze základní školy zůstali dva opravdoví kamarádi, kteří za mnou i chtěli a jezdili do nemocnice.
Ovšem taky jsem pár přátel za tu dobu s anorexií získala. Některé dívky ze skupinové terapie, spolužáci na střední škole, známí známých.... Ovšem poměr mezi přáteli před anorexií a po anorexii je obrovský.
K druhé části otázky - kolektiv ve škole. Na základní škole všichni kamarádi a spolužáci dělali, že se nic neděje, možná si ani ničeho nevšimli, přece jenom, co je to základní škola, v podstatě tam jsme ještě malé děti, které se někde na konci dostávají pomalu do puberty.
Na střední škole už to bylo o poznání horší. Ze začátku jsem byla v pořádku, zrovna v prváku jsem byla v mé "nejzdravější" fázi v anorexii, měla jsem vysokou váhu, BMI okolo 19, 20! Dostala jsem se z toho... Ale anorexie se vrací, zůstává v člověku navždy. I mě se vrátila. Ve třeťáku už to bylo zoufalé, váha 37 kg, docházení ke školní poradkyni, která mi neuvěřitelně pomáhala ve všech směrech, na konci třeťáku jsem měsíc nechodila do školy a čekala doma na hospitalizaci. Všichni už o mém "malém problému" věděli, ale nikdy jsem to neoznámila oficiálně na celou třídu. Do nemocnice mi rodiče ze třídy dovezli namalovaný dopis od spolužáků. Pár jedincům jsem se svěřila, jakou nemocí že to trpím - jen asi třem nejlepším kamarádkám ze třídy. Hospitalizace ale nebyla moc úspěšná a ve čtvrťáku jsem živořila. Dnes pomalu nechápu, že jsem odmaturovala. Taky mě to stálo moc sil a velkou snahu.
Ve zkratce můžu říct, že anorexie vstoupila do mého života, kompletně ho změnila a v této chvíli už asi také můžu říct, že jej kompletně zdevastovala.
